Zavřená truhla

recenze

Zavřená truhla (2016) / evasamankova (1243 views)
Zavřená truhla
Zrodil se před bezmála sto lety. Proslul díky dokonale navoskovanému kníru, zářivým lakýrkám, výstřednímu chování, a především pro své šedé buňky mozkové…

Proslulý detektiv Hercule Poirot, známá postava z pera „královny zločinu“ Agathy Christie, se poprvé objevil v knize Záhada na zámku Styles. To se psal rok 1920. V průběhu následujících pěti desetiletí procvičil tento geniální puntičkář svou i čtenářovu dedukci téměř ve čtyřicítce dalších knih. Tou poslední byla Opona: Poslední případ Hercula Poirota, v níž ho nechala Agatha Christie zemřít. Vydána byla v roce 1975, tedy krátce před autorčinou smrtí. (Ve skutečnosti ale tuto Poirotovu „tečku“ napsala Agatha už během druhé světové války, stejně jako prvotinu zase během první světové války.)

V roce 2014 se Poirot vrátil zpět. Se svolením dědiců ho vzkřísila britská spisovatelka Sophie Hannah. Kniha Vraždy s monogramem, v níž proslulý Belgičan, jehož si většina lidí neustále plete s Francouzem, řeší svůj zcela nový případ, byla přijata s poměrně kladnou kritikou. Byť se neobešela bez nedostatků, jichž nebylo zrovna málo. Nyní se Sophie Hannah chopila kormidla podruhé a vzešel z toho román s názvem Zavřená truhla.

Hlavní vypravěčem Zavřené truhly je znovu inspektor Edward Catchpool ze Scotland Yardu, který se tentokrát setkává s Herculem Poirotem v sídle úspěšné spisovatelky detektivek pro děti Athelindy Playfordové. Pro oba muže jde o pozvání nečekané, ale jak se brzy ukáže, zcela opodstatněné…

„To, co vám hodlám sdělit, bude pro vás šok…“

Lady Playfordová všechny sezvala, aby oznámila změny, které učinila ve své závěti - vydědila oba vlastní potomky a veškeré jmění odkázala svému tajemníkovi Josephu Scotcherovi. A to navzdory faktu, že mu zbývá vinou nemocných ledvin jen posledních pár týdnů života… Nové znění poslední vůle vyvolá přirozeně velký poprask. Hercule Poirot cítí, že následky na sebe nenechají dlouho čekat, a ačkoli se snaží zabránit nejhoršímu, v sídle Clonakilty přesto dochází k vraždě…

Sophie Hannah se i podruhé vrhla do nesnadného a odvážného úkolu s plnou vervou. Čtenář v prvních kapitolách poznává osazenstvo vily, jeho vztahové propletence, aby vzápětí došlo ke zločinu, jehož se mohli dopustit téměř všichni. Obvyklé schéma detektivky „královny zločinu“ se tu nijak nemění, a tak Poirot spolu s Catchpoolem začínají pokládat otázky a dedukovat. Ve správné chvíli dochází i k onomu velkému prozření a závěrečné finále se koná za přítomnosti všech zúčastněných v jedné místnosti. Toto už je parketa čistě pro Poirota.

Je zřejmé, že se autorka poučila z vlastních chyb z první knihy. Zavřená truhla má plynulejší spád, děj příjemně graduje a rozluštění, které se nalézá skutečně až na samotném konci, je věrohodné a pevné v základech. Průběžné pátrání Poirota a Catchpoola přinese nejprve mnoho nových faktů, aby řádně zamíchaly dějem. Pravda tak tone v mlze a řešení se zdá chvílemi až nemožné. Přijít této záhadě „dvakrát zabité mrtvoly“ na kloub, je pro čtenáře příjemným procvičením mozkových závitů.

Nejen Sophie Hannah vystoupala o kus výše. Českému vydání přinesla velké plus i změna překladatelky. Vraždy s monogramem v překlady Eddy Němcové působily až zbytečně sešněrovaným dojmem. Ačkoli je pro Poirota charakteristická upjatost, některé výrazy, které v přímé řeči používal, byly i na něj až přehnaně archaické a vyumělkované. Veronika Volhejnová odvedla se Zavřenou truhlou výbornou práci a svým překladem vrátila čtenářům zpět toho „pravého“ Poirota.

Zavřená truhla je čtivý, sympatický a promyšlený román, za který by se určitě ani sama Agatha Christie nestyděla.

Komentáře (0)

kniha Zavřená truhla recenze