Vzpomínka zvaná Říše: politika a poezie

recenze

Mahit Dzmarová přilétá do Města, středu Teikskalánského císařství, jako velvyslankyně těžařské stanice Lsel. Jejím úkolem je uchovat svobodu Lselu před rozpínavostí císařství a taky zjistit, co se stalo s jejím předchůdcem Yskandrem Aghavnem, který za záhadných okolností zemřel. Jenže o život začíná jít i Mahit…

Mahit je vybavená imaginovačem, který obsahuje Yskandrovy vzpomínky, jenže v něm posledních patnáct let, kdy působil jako velvyslanec ve Městě, chybí. A aby toho nebylo málo, tak i jeho zastaralé imago se porouchá a Mahit zůstává úplně sama. Naštěstí nachází podporu u své kulturní prostřednice Trojí Posidonie, jenže i ta nejspíš sleduje vlastní cíle. Takže se nemůžou stát opravdovými kamarádkami a natož něčím víc.

Navíc na teikskalánském dvoře panuje neklid a bují intriky, protože císař Šesterý Směr umírá, jeho následovníci bojují o trůn, k tomu se chystá dobyvačné válečné tažení a někde na okraji Říše se objevuje cizí rasa nebezpečných emzáků. A tak Mahit rozehrává vlastní intriky, aby ochránila svůj domov, zjistila, kdo zavraždil Yskandra, proč se porouchal její imaginovač, a v první řadě se snaží přežít…

Arkady Martineová přinesla úžasně napsaný, propracovaný a komplikovaný příběh s téměř detektivní zápletkou, hromadou politických intrik a taky přemýšlením nad významy, jinotaji a poezií. Nechybí ani komplikované politické i osobní vztahy, překvapivá odhalení a zvraty, zrada, akce, nějaké to úmrtí, trocha romantiky a LGBT+ reprezentace. I když akce rozhodně nemá podobu vesmírných honiček nebo bitev. Celá Vzpomínka zvaná říše je na space-operu velmi komorní, pomalá a celkově jiná, než se obvykle u tohoto žánru čeká. Je to příběh hlavně o politice a poezii a o tom, jaké je to obdivovat a propadat cizí kultuře, i když víte, že vás nikdy nepřijme, a navíc ohrožuje váš domov.

Mahit a Trojí Posidonie jsou velmi sympatické postavy, i když obě také umí intrikařit. Ostatní postavy jsou nejednoznačné, ale velmi lidské a uvěřitelné. Zamilovala jsem si Yskandra, tedy jeho imago, ale vzhledem k problémům s jeho imaginovačem se v příběhu bohužel objevuje jen málo.

Nutno ocenit i český překlad Vratislava Kadlece, který je skutečně dokonalý. Obzvlášť si vyhrál s jmény Teikskalánců jako jsou Trojí Posidonie, Dvanácterý Pěnišník, císař Šesterý Směr, Devatenácterá Teslice a podobně. Musím se přiznat, že v originále mi jména jako Three Seagrass nebo Six Direction nezní ani zdaleka tak poeticky jako v českém překladu. A ve chvíli, kdy se začtete, vám začne dávat smysl i ten zvláštní název Vzpomínka zvaná říše.

Mínusem pro někoho může být, že hrozba v podobě emzáků je tu pouze naznačena a celý příběh se odehrává během pár dní, což nepůsobí úplně uvěřitelně. A pokud čekáte tradiční space-operu s pořádnou dávkou akce, vesmírných bitev a emzáků, tak vás Vzpomínka zvaná říše ošklivě zklame.

Vzpomínka zvaná říše rozhodně není pro každého. Vlastně se jedná o příběh, který si buď zamilujete nebo ho nejspíš budete nesnášet. Já jsem ale říši Teikskalánců vybudované na hře se slovy, podtextu a poezii naprosto propadla (stejně jako sama Mahit). Vzpomínka zvaná říše přináší originální, hutný, krásně poetický a nemilosrdný příběh s velmi uvěřitelnými postavami. A já už se nemůžu dočkat, až se pustím do druhého a závěrečného dílu Pustina zvaná mír, který vyšel v českém překladu v únoru 2023. A tentokrát se konečně setkáme s emzáky, podíváme se do jiných koutů Teikskalánského císařství a třeba dojde i na nějakou tu vesmírnou přestřelku.

Komentáře (0)