Vtipná i dojemná kniha o smrti

recenze

Wallace Price byl za života pěkný zmetek, který jen pracoval a vydělával peníze. Jenže ve čtyřiceti umřel na infarkt v kanceláři a teď je z něj duch. Ocitá se v podivné čajovně, jejíž majitel Hugo Freeman je zároveň Převozníkem, který pomáhá duším projít skrze šeptající dveře do záhrobí. Jenže Wallace ještě není připravený opustit svět smrtelníků, zvlášť když ve zvláštní čajovně konečně začne žít… i když je po smrti.

Život po smrti ale není žádná legrace, i když pro obyvatele čajovny je to legrace veliká. Wallace dostává zabrat od prostořeké Smrtky Mej s osobitým smyslem pro humor nebo od Nelsona, ducha Hugova dědečka, a jeho psa Apollóna, který si s ním nebere servítky, rád si z něj tropí žerty a dobírá si ho.

Wallace se po chvílích popírání, vzdoru a vzteku sbližuje s převozníkem Hugem, vede s ním filozofické debaty a postupně mezi nimi vzniká přátelství a časem i něžnější city. Také přichází na to, co udělal špatně, jak by měl jeho život vypadat i jak se stát lepším člověkem. Jenže začít žít, najít přátele, své místo na světě a lásku až po smrti je vcelku na nic.

„Wallace uvažoval, co to vypovídá o jeho životě (a smrti), že skončil v kuchyni šišatého domu uprostřed ničeho jenom v bikinách.“

Pod šeptajícími dveřmi, str. 107

TJ Klune v předchozím titulu Dům v blankytně modrém moři předvedl, že umí s humorem, lehkostí a správnou mírou dojemnosti psát i o vážnějších tématech. V knize Pod šeptajícími dveřmi to jen potvrdil. Nechybí tu filozofické debaty o smrti, sympatické postavy, humor, romantika, trocha napětí ani dojemné scény, u kterých si ke konci nejeden čtenář pobrečí.

TJ Klune pracuje s tématem truchlení a vyrovnávání se smrtí. Dějovou linku tak odvíjí od pěti fází smutku, které v roce 1969 pojmenovala americká psycholožka Elisabeth Kübler-Rossová: popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření, které se ale různě přeskakují, prolínají a vrací.

Pod šeptajícími dveřmi je překvapivě vtipná kniha o smrti. Natolik, že místy jsem se smála nahlas. Třeba scéna s bikinami je jednoduše kouzelná a nezapomenutelná. O co je první polovina knihy vtipnější, o to je ale ta druhá vážnější. Příběh postupně nabírá na dramatičnosti a dojemnosti, jak se na knihu o smrti a truchlení sluší. TJ Klune se nevyhýbá ani těžkým tématům, jako je smrt dítěte, vražda či sebevražda.

Z tohoto důvodu mě Pod šeptajícími dveřmi nehladilo po duši tak jako Dům v blankytně modrém moři. Tenmá jedinečné, správně roztomilé kouzlo, a navíc Linus byl zlatíčko, což se o Wallaceovi rozhodně říct nedá. Pod šeptajícími dveřmi na mě působilo dospěleji, méně kouzelně a roztomile, ale zase bylo vtipnější, dramatičtější a dojemnější.

Dům v blankytně modrém moři u mě zůstává na první příčce, ale Pod šeptajícími dveřmi taky vřele doporučuji. Čtenářům, kteří si potrpí na vážnější témata, se možná bude dokonce líbit víc než předchozí román. Každopádně ani jedna z knih od TJ Kluna by vám neměla uniknout, protože jsou to jedinečné příběhy. TJ Klune je můj objev roku 2022, proto doufám, že se v českém překladu dočkáme i jeho dalších knih.

Komentáře (0)