Vražda v křídovém lomu

recenze

Nevkusně zařízená vila, pán domu leží zavražděný u svého krbu. Oddaný sluha, zahradní pavilonek. Zkrátka dějiště pro hranaté konstábly v přilbách (Bobbyové stanuli čenichajíce, jak se píše v Tajnostech žižkovského podsvětí) a nerealistické klišé husté jak londýnská mha, řeklo by se a člověka napadne, že o tomhle mluvil Chandler, když cítil potřebu vytáhnout vraždu z benátské vázy a pohodit ji ve špinavé uličce. Jenže. Zavražděný Karl Durer má na předloktí vytetované číslo jako památku na koncentrační tábor a jak se ukáže, jako producent zrovna natáčel film Tvář boha války, který se vrací ke skutečným událostem v nacistických lágrech. Sám napsal scénář a zřejmě si s nějakou politickou korektností nedělá hlavu. Zdá se, že chtěl ukázat pravdu nejen o válce, ale i o určitých lidech. Po tolika letech? A mohl to být motiv vraždy? O „vraždu v benátské váze“ tady opravdu nejde…

V porovnání s dnešními detektivy je osvěžující, že hlavní hrdinové nejsou samotáři zatíženi traumaty minulosti a ani nemají netradiční - dokonce ani nekonvenční - vyšetřovací metody. Kouří, pijí pivo i před jízdou (v roce 1962 to zdá se nebyl příliš problém), občas sní chlebíček a doma je čekají manželky. Přesto dokáží vyšetřovat zločiny, což autor podává svižně, a hlavně s vtipem (v češtině má na tom zásluhu překladatelka Běla Dintrová), kterým je kořeněn i vztah vypravěče k oddanému seržantu Saundersovi:
„Taktik Saunders mě nechal několik okamžiků přemýšlet, abych vychladl; mezitím opatroval s největší péčí a láskou svou strašlivou hučku, jako by jí přikrýval poslední vejce, které snesl Didus ineptus. Vzal si jednu slanou křupinku a odhodlaně a spokojeně ji chroustal; přistrčil dokonce mísu směrem ke mně, aby mě uvedl do pokušení, ale lhostejně jsem předstíral, že si jí nevšímám.“

Suma sumárum, úvodním kulisám navzdory překvapivě zajímavá detektivka překypující ironií, kterou podle všeho ve Scotland Yardu fasují společně se služební zbraní.

Komentáře (0)