Vodní andělé aneb víc než jen detektivka

recenze

Vodní andělé (2015) / JanH (323 views)
Vodní andělé aneb víc než jen detektivka
Čtenáři, kteří jsou již obeznámeni s tvorbou Monse Kallentofta, „středněgeneračního“ švédského spisovatele (nakladatelství HOST vydalo 5 jeho knih), určitě vědí, že se v jeho osobě setkávají s literárním profesionálem v tom nejlepším smyslu slova. Vodní andělé, v pořadí tedy již šestá Kallentoftova kniha vydaná brněnským nakladatelstvím, je sice především detektivním románem, ale takovéto stručné zaškatulkování by nebylo úplně přesné – autorův záběr je mnohem širší, resp. hlubší. Na stránkách jeho knihy se totiž zároveň setkáváme i se sociologickými průniky do současné švédské společnosti, jakoby mimochodem, přitom však s nepřehlédnutelnou naléhavostí nás konfrontuje se svými psychologickými postřehy na téma dospělí vs. děti a stranou nezůstávají ani patologické jevy globalizovaného světa.
Jak již však bylo řečeno, jsou Vodní andělé v první řadě detektivkou, a to mimo jakoukoliv pochybnost skvěle napsanou. Kallentoftův literární „rukopis“, charakteristický svojí úsečností a náznakovou popisností dává příběhu, vystavěnému na „banálním“ základu dvojnásobné vraždy, neobyčejný spád a napětí. V prvních kapitolách autor načrtne základní půdorys (který ovšem zabírá poměrně velkou obsahovou plochu), aby poté provázel čtenáře s bravurou sobě vlastní příběhem plným zápletek, zvratů i občasných „odchodů“ od tématu a následných, do celkové koncepce perfektně zapadajících „návratů“. Čtenář je tak od první stránky vtažen do napínavého děje, spolu s autorovou „tradiční“ hrdinkou. inspektorkou Malin Forsovou skládá jednotlivé kousky děsivého puzzle a – dá-li se to tak říci – nemá čas si oddechnout, neboť v knize nejsou žádná „odpočinková“, „hluchá“ místa.
Je evidentní, že Mons Kallentoft staví na své výborné psychologické erudici – právě socio-psychologický podtext je tím, co dává Vodním andělům mimořádně silný vnitřní náboj jakési osudové danosti, určité společenské determinace postav a situací. Pesimismus, jakkoli latentně přítomný, však není „červenou nití“ knihy. Tou je jednoznačně lidská touha vzepřít se osudu a přes všechnu zdánlivou či skutečnou beznaděj vždy znovu usilovat o něco víc než jen o pouhé prchavé pozlátko konzumismu, spojeného se společenským konformismem.
Ke cti autora budiž řečeno, že nikdy nezabředává do sociologických klišé a mentorského pozérství, kterážto nebezpečí u komplikovaně nastavených mantinelů jeho Vodních andělů číhají na každém kroku a že pokaždé, když je takovému pokušení vystaven, se mu dokáže vyhnout. Zůstává tak „pánem příběhu“ a nad „svými“ postavami si zachovává plnou kontrolu prostřednictvím jakéhosi nostalgického nadhledu, přičemž nechává na samotném čtenáři, aby to, co je mnohdy jen naznačeno, domýšlel sám.
Vodní andělé jsou knihou, v níž se ve vzácné symbióze spojují dvě obvykle protichůdné tendence – totiž široce rozvětvený děj s tvůrčí kázní a snahou o výrazový minimalismus. Právě tím je ovšem dosaženo efektu, který je sice těžko definovatelný, ovšem zcela „hmatatelně“ přítomný a čtenáři jej jistě zaregistrují a ocení.
Je třeba zmínit ještě to, že podobné „vícevrstevné“ knihy, sestávající ze vzájemného prolínání různých literárních „úhlů pohledu“, bývají hodně tvrdým překladatelským oříškem. Marie Voslářová se tohoto úkolu zhostila na jedničku a má tedy bezesporu svůj díl zásluhy na tom, že – o čemž nepochybuji – si Vodní andělé najdou i u nás své čtenáře a Mons Kallentoft potvrdí svou plně zaslouženou pověst nejlepšího současného švédského spisovatele.
UKÁZKA:
Waldemar jde dál lesem.
Ví, že je se svými názory a pohledem na adopci skoro sám, ale existují i tací, kteří jeho smýšlení sdílejí. K jeho postoji přispěla i skutečnost, že se s manželkou rozhodli žádné dítě neadoptovat.
Ovlivňuje mě vlastní touha a smutek, uvědomí si.
Na tohle nemysli, Waldemare, šeptá si sám pro sebe.
Soustřeď se na les, na tu ztracenou holčičku.
Neleží něco tam pod tím smrkem?
Waldemar se tím směrem vydá, ale když se přiblíží, zjistí, že to, co považoval za bundu, je jenom žlutá igelitka.
A co teprve buzeranti!
Dneska už můžou všechno. Jako by celé stvoření a veškeré tradice, na kterých stojí rodina, byly k smíchu, pouhý experiment.
Chtělo se mu zvracet, když se doslechl o náhradní matce, která porodila dvojčata dvěma teploušům. Každý z nich oplodnil vajíčko od téže anonymní dárkyně a obě vajíčka pak byla zavedena do dělohy náhradní matky.
Ta o devět měsíců později porodila dva chlapce. Každý z teploušů dostal své mimino, které měli s toutéž neznámou biologickou mámou a které bylo odnošené v jiné děloze.
Karim tu historku vytáhl jednou při obědě v jídelně. Naštěstí byl i on toho názoru, že je to celé uhozené.
Teď už je Waldemar skoro u skupinky psů.
Cítí, jak se mu na hrudi pod bundou houpe pistole.
"Našli jste něco?" křikne do lesa. "Napadlo mě, že bych vám mohl trochu pomoct, mazlíci."

Komentáře (0)

kniha Vodní andělé recenze