Viktoriánská slečna v hloubi džungle

recenze

Nedávno jsem četla článek o tom, že viktoriánská společnost nebyla zas tak strašně upjatá, jak se dnes domníváme, a že ten omyl částečně způsobují fotografie z tehdejší doby. Všichni tam pózují strašně strnule. To je však pouze tím, že nebyla jiná možnost. Aby záběr nebyl rozmazaný, bylo nutno celkem dlouho se nehýbat, nemrkat, nesmát se, nevrtět... A i kdybyste s výsledkem třeba nebyli zrovna spokojení, nejspíš jste si nemohli dovolit udělat hned další. Dokáže si to dnes instagramová generace vůbec představit?

Děj Motýlího ostrova se odvíjí ve dvou liniích, jedna je zasazena do minulosti, jedna do současnosti. Diana, moderní, úspěšná mladá žena, zřejmě těsně před rozvodem, zdědí krásné sídlo na anglickém venkově, a s ním i tajemství zatím ukrytá v rodinné historii. Zároveň sledujeme Grace, dobře vychovanou dceru zámožných londýnských rodičů, jak si zvyká na nové prostředí. Celá rodina se totiž právě přestěhovala na Srí Lanku, aby tady po zesnulém příbuzném převzala dohled nad čajovými plantážemi.

Diana ví, že Grace její otec po ošklivé roztržce vydědil. Proč? Má k dispozici jen několik vodítek, jako jsou fotky, dopisy, či drobné upomínky. Z těchto střípků při troše štěstí může dát dohromady fakta, co se vlastně stalo, ale bude to právě jen ten pohled na vybledlý, sto let starý záběr, z něhož se o žádném hnutí srdce nikdy nic nedozvíme.

Možná proto mě víc bavila ta druhá linie, kde na Grace hledíme ve světě fikce tak zblízka, jak by to ve skutečnosti nikdy nebylo možné. Její příběh se odhaluje se všemi krásnými i strašnými detaily, které vlastně už nejsou ani vzpomínkou, ani myšlenkou, nejsou ničím. Je to to, co realita pohřbívá, co minulost nenávratně odnáší s sebou.

Myslím, že mezi Grace a Dianou jsou asi čtyři generace, ale nejsem si tím jistá, a popravdě jsem se v příbuzenských vztazích ztratila už na začátku a dál se ani nesnažila. Řekla bych, že toto autorka mohla zjednodušit, na druhé straně, jestvují velká díla se zástupy druhých kolen a nevlastních strýčků, a lidé to zvládají, tak to bude spíš můj problém. Má lenost.

Nebudu shrnovat děj. Jedná se prostě o romantický příběh, podkreslený exotickým prostředím a nostalgií hlavní hrdinky. Mě ta současná, Dianina linie vůbec nebavila, druhá byla zase na můj vkus trochu moc schematicky melodramatická – ale zase uznávám, že k žánru to prostě patří. Pozitivem jsou detaily tehdejší výchovy. Ačkoli jsem z tohoto období už četla víc románů, z nějakého důvodu jsem si tady mnohem silněji uvědomovala, nakolik je Grace omezována dobovými konvencemi.

Podrženo a sečteno, mě to nebavilo, pro příznivkyně žánru to nicméně bude příjemné oddychové čtení.

Komentáře (0)