Veterinář z Blat opět na scéně

recenze

Pseudonym James Herriot je zřejmě znám většině zvířátku-milovným čtenářům. Jeho soubor knih z prostředí britského venkova od počátků jeho kariéry až po rodinný život chytne za srdce i bránici.

Zvěrolékař se vrací po válce zpět mezi své pacienty a zjišťuje, že některé věci se nikdy nezmění.

Zvířata stále trpí stejnými neduhy a jejich majitelé jsou stále stejní tvrdohlaví farmáři jako předtím. Odlehčení najde u případů menších zvířátek. I zde svádí svůj boj s jejich majiteli a právě tyto případy patří mezi ty, u kterých si čtenář i zapláče.

Čtyřnozí přátelé nás provázejí už staletí a pro mnoho z nás se stanou rodinou. O to citlivěji pak vnímáme peripetie s jejich nemocemi. A protože každý příběh nekončí dobře, i v knize k tomu dochází.

Fred se nehýbal a když jsem se přiblížil, viděl jsem s tupým pocitem nevyhnutelnosti, že nedýchá. Přiložil jsem mu na srdce stetoskop a po krátké chviličce jsem vzhlédl.
"Bohužel je mrtvý, pane Barnette."
Nehnul brvou. Pomaličku k němu natáhl ruku a známým gestem mu přejel ukazováčkem po tmavém kožíšku. Pak položil lokty na stůl a zakryl si dlaněmi tvář.
Nevěděl jsem, co bych řekl, jen jsem bezmocně přihlížel, jak se mu roztřásla ramena a mezi silnými prsty vytryskly slzy. Chvilku tak setrval a potom promluvil.
"Byl to můj kamarád." řekl.
Nenalezl jsem vhodná slova a ticho v místnosti na nás těžce doléhalo, až náhle odtáhl dlaně z tváře.
Vzdorovitě na mě pohlédl. "Á, no vim co si myslíte. Tenhleten starej votrlej habán, Walt Barnett, si může voči vyplakat nad kocourem. No to je fór! Tomu se za rohem parádně zasmějete."
Očividně si byl jist, že to, co považuje za projev slabosti, ho v mých očích ponižuje, a přece se tak mýlil. Byl mi sympatičtější než kdy předtím.

Tyto části mě spolehlivě dovedly rozplakat. Ale takový je život.

Mezi příběhy z britských ostrovů je vloženo i vyprávění o plavbě s ovcemi do Ruska i cesta s krávami do Istanbulu a jsou příjemnými změnami ve směřování knihy. Herriotův průzkum blízkého okolí ruského přístavu je v kontextu s ruskými dějinami mrazivý, a i když si to autor neuvědomoval, podařilo se mu dostat mezi příběhy z veterinární praxe svědectví o teroru.

James Herriot je pro mě osobně zárukou příjemného počtení s milou moudrostí. V jeho knihách vždy najdu něco nového a čím jsem starší, tím více takových jinotajů mezi jeho řádky odhaluji.

Jeho příběhy jsou nadčasové a i když doba se mění, propojení lidského a zvířecího srdce zůstane. A stále budou potřeba obyčejní hrdinové jako venkovský veterinář Herriot, který běh svého života i rodiny přizpůsobí potřebám němých tváří.

Díky za ně.

Komentáře (0)