Veteráni v bitvách o duše 2

recenze

Veteráni v bitvách o duše. 2. díl (2003) / Matematicka
Veteráni v bitvách o duše 2
Tato kniha je dalším dílem rozhovorů vedených s nejstaršími českými salesiány. Tentokrát rozhovor poskytli: Petr Baran, Beno Beneš, Josef Cahel, Miloslav Frank, Alois Frydrych, Karel Herbst, Josef Kopecký, Josef Šplíchal a Ladislav Vik. Většina z nich jsou salesiánští kněží (Karel Herbst se dokonce stal biskupem), jen Josef Cahel je laik, vězněný komunistickým režimem, jeden z těch, kteří poskytli objekt pro konání prázdninových chaloupek.

Stejně jako v prvním díle nevedou rozhovory profesionálové, čímž je kniha poznamenána. Jde tedy spíše o volné vyprávění salesiánů, občas usměrněné nějakou otázkou. Vzhledem k tomu, že i tito salesiáni nás postupně opouštějí, aby se za salesiánskou rodinu přimlouvali v nebi, jsou i tyto jejich vzpomínky cenným svědectvím o všem, co prožili. Většina z nich se také musela vyrovnávat s pronásledováním komunistickým režimem, někteří z nich v této nelehké době teprve našli cestu k salesiánům, samozřejmě tajně.

Nejvíce mě zaujal nejrozsáhlejší rozhovor s Beno Benešem, který dlouho působil jako zástupce provinciála a v letech 1993–1999 byl provinciálem salesiánů v Čechách. Říká například:

„Kdybych byl nevyrůstal v křesťanské rodině a kdybych nebyl salesián, asi bych se také divil, jak dnes může být ještě někdo věřící. Proto buď Bohu dík za ten životní dar víry a společenství.“

Vzpomíná velice podrobně na svůj život i na svou salesiánskou činnost, přičemž nezamlčuje ani své chyby a selhání. Velice zajímavé jsou jeho vzpomínky na vojnu, kde s ostatními vojáky vytvořili výbornou nerozlučnou partu chlapů. Takhle vzpomíná na chvíle, kdy vojnu po dvou letech opouštěl:

Bylo určeno, že první přípitek pronese velitel Jarda – nabídl nám dnešním dnem tykání. Druhý přípitek někdo z nás. Náš Jarda povstal a ujal se přípitku. Vzal skleničku, nadechl se a… ticho. Zlomil se mu hlas. Vyhrkly mu slzy. A pak ze sebe vysoukal: „Kluci… já vám chci říct… Kluci, nezlobte se, já dál nemůžu… Kluci… My jsme se měli rádi.“
A slzy mu začali téct po tváři. Věřte, nevěřte, rozbrečeli jsme se s ním. To jsem do té doby a od té doby už nikdy nezažil. Už nikdy jsem neviděl partu dvacetiletých chlapů plakat.
To nebyly slzy radosti z odchodu do civilu, ani slzy lítosti, že se už nikdy neuvidíme. To byly slzy, které vlastně vyjádřily víc, než by dokázala vyjádřit slova. A navíc ty slzy vyprovokoval náš velitel. My jsme ho měli rádi. On to cítil a také skutečně poznal. Počítal s tím a spoléhal se na to. Zkrátka věděl a byl si tím jist, že žádný podraz z naší strany nikdy nebude, naopak – že za ním stojíme a že ho nikdy ani v těch nejsvízelnějších chvílích vojenské mašinérie neshodíme. On věděl a za tu dobu poznal, že v nás má oporu a že se může stoprocentně spolehnout. Za to nám chtěl, jak posléze během večera řekl, poděkovat. Chtěl to nějak říct a nemohl. A my jsme mu to také chtěli nějak říct a také jsme nemohli. Tak jsme si to řekli jinak, beze slov. Inu, bylo to takové ryzí a opravdové, prostě chlapsky prožité vyjádření toho, že se máme rádi. Když to odeznělo, začalo být veselo. A v ten večer jsme si slíbili, že se budeme i v budoucnu setkávat. To dosud funguje, ba dokonce i s manželkami.


Kromě svědectví o minulosti přemýšlejí starší salesiáni i o přítomnosti a budoucnosti. Takhle například otec Ladislav Vik uvažuje nad tím, jak nás může dnes inspirovat osobnost světce Dona Boska, zakladatele salesiánů:

Čím jsem starším salesiánem, tak tím mám intenzivnější pocit, že ještě dnes je osoba Dona Boska osobou tajemnou, o které více nevíme, než víme.
Třeba za našeho salesiánského mládí byly napsány tak pěkné životopisy Dona Boska, ale nikdo nepoukázal na to, že Don Bosko je nejen velký světec osobní, ale i takový řeholní „patriarcha“, který je patronem mnoha řeholních rodin. Dnes se hlásí asi dvacet pět řeholních společností, které chtějí být členy širší salesiánské rodiny a všechny tvrdí, že žijí podle ducha svatého Jana Boska. O těchto věcech se zmiňoval až nedávno náš hlavní představený Don Vigano.
Přesto si myslím, že podle všech těch prorockých snů, které Don Bosko měl, zdaleka neznáme všechno, co má Boží prozřetelnost v úmyslu se světcem Donem Boskem a celou jeho rodinou.
Já nemám takový rozhled po celém dnešním salesiánském světě, abych sám mohl zhodnotit, co bude dál. To si opravdu netroufám. Ale jen tak v srdci jsem přesvědčen, že zdaleka ještě neznáme celou tu duchovní velikost našeho zakladatele. Tomu věřím.

Komentáře (0)

kniha Veteráni v bitvách o duše. 2. díl recenze