V moci náhody

recenze

Sestup (2017) / Roubas
V moci náhody
Rodina Courlandových odcestuje do horského prostředí na dovolenou, která má kromě podmanivé krajiny nabídnout také odpovědi k otázce manželské krize a být útočištěm pro poslední běžecké tréninky dcery Caitlin. Ta získala sportovní stipendium na univerzitě a před odjezdem chce naposledy vyzkoušet svou fyzickou zdatnost. Když ráno Caitlin s mladším bratrem Seanem vyrazí do hor, nikdo netuší, že se domů vrátí jen jeden z nich s poraněnou nohou. Sean. Zatímco po Caitlin se slehne zem.

„Nic z toho jsem nikdy nechápal, dokud mi nevzali dceru,“ pokračoval Grant. „Nikdy jsem se na Boha neobracel, ani jsem ho nikdy nežádal, aby dohlédl na moje děti. Věřil jsem, že ty strašné věci, které se na světě každý den dějí, se mně a mojí rodině stát nemůžou. Zřejmě tak přemýšlí každý. Dokud se nepřesvědčí o opaku, věří, že lidi, které chrání svou láskou, nemůže potkat žádné zlo.“

Autor vypráví příběh z pohledu několika postav, zejména členů rodiny, jejichž cesty tragická událost krutě rozdělila. Otec Grant se nevzdává a zůstává v městečku s nadějí, že se dcera najde a žije společně s šerifovým otcem, kterému pomáhá, zatímco Angela odcestuje zpět do města, kde dříve žili a snaží se zapojit do normálního života. Sean se rozhodne pro samotu a tak v otcově autě cestuje po státech a příležitostně pracuje a přespává, kde může.

Nenechte se vyvést z míry tím, že příběh je rozvláčný. Tady totiž nejde o moderní thriller o patnácti vraždách, nechutném psychopatovi a otevřeným koncem pro celou knižní sérii. Tady se vypráví pomalu v symbióze s přírodními kulisami a citem pro pochroumané lidské charaktery, které zločin rozdělil a oni si nemohou najít cestu zpět ani samy k sobě. Nesledujete táhlé policejní vyšetřování, které každý zkušenější čtenář zná do detailu, ale právě ten melancholický smutek, který leží na zbytku rodiny jako tlustá deka.

Další plus je v zajímavých vedlejších postavách, které tu jen zahloubají či nenápadně protečou okolo, nebo projdou obrovským přerodem charakteru, aby vás v závěru příjemně překvapily, nebo dokonce dojaly. Navíc, když mezi postavy vložíte perfektní a stručné dialogy, do kterých se vejde emocí mnohem více, než do sáhodlouhých monologů, máte na světě perfektní děj, od kterého jsem se já osobně nemohl odtrhnout již od prvních stránek. Hornaté a lesnaté kulisy dávají knize krásnou neowesternovou, až poetickou atmosféru, která se čtenáři dostane pod kůži. A pro moderního čtenáře, se i tady najde nakonec psychopatický osobnost, takže nikdo nezůstane na ocet.

Tim Johnston musí v reálném světě být neuvěřitelně empatický, jinak si nedokážu představit, kolik citu natlačil do řádků, slov a písmen, ve kterých najdete rozpoložení postav vykreslené skvělými detaily řeči těla, myšlenkovými pochody, nebo jen vhodnými úsečnými odpověďmi v dialozích. Jsem přesvědčen, že právě TAKHLE se má vyprávět příběh. S obrovským citem a smyslem pro detail a zejména pro postavy, protože postavy dělají příběh.

Komentáře (0)

kniha Sestup recenze