Už jsem normální?!?

recenze

Šestnáctilevá Evie právě nastoupila na novou střední školu, kde ji nikdo nezná a nemůže si na ni ukazovat jako na holku, která se zcvokla. Už nebere skoro žádné léky, umí si poradit se svými úzkostmi a touží po tom, až bude konečně normální. Ale co je to být normální?
Evie má dvě skvělé kamarádky, chodí na koncerty, na párty, a jediné, co jí chybí k normálnosti, je najít si toho správného kluka. V tomhle věku jsou však vztahy s klukama dost ošemetná věc, na což ji upozornila i Sarah, Evienina terapeutka. Najde Evie toho pravého? A nezblázní se z toho?

Autorkou tohoto chytrého a zábavného románu o skutečném holčičím přátelství a velké odvaze, jenž by neměl chybět v žádné dívčí knihovně, je Holly Bourne, která píše knihy pro mládež s feministickou tématikou. Autorka si ráda velmi hlasitě stěžuje na stigmatizaci duševního zdraví a ženská práva. První dvě knihy s názvem Soulmates a The Manifesto on How to be Interesting byly přeloženy do šesti jazyků a dostalo se jim velkého uznání. Am I Normal Yet? byla roku 2016 vybrána jako kniha Světové noci knih a inspirovala vznik klubů starých panen po celé Velké Británii.

Předně bych chtěla říct, že jsem moc ráda, že jsem dostala příležitost si knihu přečíst, protože sama bych po ní nikdy nesáhla, což by byla velká škoda. Už dlouho se mi nestalo, že bych se skvěle bavila u dívčího románu, tak jako v minulých dnech. Před samotným přečtením jsem totiž byla trochu skeptická, protože přece jenom mi už dávno není "náct" a měla jsem obavy z toho, aby příběh nebyl předvídatelný a plytký. Vše se ukázalo jako liché, protože kniha je velmi vtipně a chytře napsaná, vtáhne vás a nepustí hned od první stránky.

Celých 400 stránek jsem si užívala jako nikdy, fandila jsem hlavní hrdince, která mi přišla sympatická, povzbuzovala jsem ji už od začátku, aby se poprala se svými úzkostmi (především obsedantně-kompulzivní poruchou, jíž trpí) a stala se z jejího pohledu normální holkou. Daří se jí, žije život jako každá druhá středoškolačka, jediné, co jí chybí ke štěstí, je najít si toho správného kluka, se kterým by se vodila za ruce a zažívala první zamilování. Amber a Lottie jsou její stejně staré kamarádky, které podobně jako Evie zažívají vážné i nevážné trable s klukama. Společně se rozhodnou, že založí "Klub starých panen", jehož pojmenování je spíše ironického charakteru. Pravidelně pořádají schůze, na kterých řeší různě vážná témata, která se výhradně týkají feminismu.

Pokud si pod pojmem "obsedantně-kompulzivní porucha" (OCD) představíte postavu Monka ze seriálu Můj přítel Monk, nejste daleko od pravdy. OCD je charakterizována přítomností nutkavých myšlenek (tzv. obsesí), které se proti vůli dotyčného opakovaně vtírají do jeho mysli a způsobují tak neklid a tíseň. Velmi malou úlevu od této tísně přináší určité nutkavé chování – tzv. kompulze nebo rituály (zdroj). Čtenář se prostřednictvím knihy dozví o této nemoci velmi mnoho, co dotyčný prožívá, příznaky relapsu a především to, že je důležité nenechávat si toto trápení jen pro sebe.

Během čtení jsem často přemýšlela, které situace vycházejí ze skutečného života nebo které jsou smyšlené, protože některé byly tak vtipné a především neskutečné, až jsem si říkala, že je přece nikdo nemohl vymyslet, ty se musely skutečně stát. Na konci knihy se čtenář dozví, že autorka opravdu čerpala se zkušeností, a to jak vlastních, tak i "vypůjčených".

Už jsem normální?!? není obyčejnou knihou pro mladé, příběh v sobě skrývá mnoho emocí, které čtenáře zasáhnou. Líbilo se mi, jak se autorce podařilo skloubit vážné téma psychické nemoci s obyčejnými starostmi pubertální středoškolačky, jejímž jediným cílem je být normální. Zaujala mě i romantická linka, jejíž konec není předvídatelný hned od první strany, jak to v dívčích románech tohoto typu bývá zvykem. Největší radost mi však udělal fakt, že autorka napsala další dvě pokračování, kterých se snad dočkáme i u nás.

Jediný nedostatek spatřuji v tom, že jsem hrdinům občas nevěřila jejich věk. Postavy se často chovaly mnohem dospěleji, než bych si u šestnáctiletých puberťáků představovala. Zejména se to týká chlapeckých postav, které jsem si já osobně představovala spíše jako muže.

Nakonec ještě ohodnotím obálku, která dle mého zaujme na první pohled a k samotnému příběhu se hodí. V tomto ohledu jsem tudíž spokojená.

Pokud tedy od románu určeného pro mládež očekáváte trochu víc, než jen prvoplánovou romantiku, doporučuji právě knihu Už jsem normální?!?, která je ve svém žánru výjimečnou záležitostí. Nechybí jí originalita, vtip, chytré myšlenky, přátelství až za hrob, tedy přesně to, co od takové knihy očekáváte.

Komentáře (0)