Umlčené hlasy

recenze

„Mé knihy jsou o lidech a o jejich příbězích,“ říká Arnaldur Indridason. „O tom, jak zločin ovlivňuje jejich život. Jsou o obětech zločinu a detektivech, o extrémních situacích.”

Anotace:
Každoročně o Vánocích proudí do Reykjavíku turisté prožít vánoční svátky jinak. Když je ale ve sklepě renomovaného reykjavíckého hotelu nalezen vrátný, jehož někdo uškrtil, zdá se být po idyle. Záhadnou vraždu muže v převleku Santa Clause má Erlendur spolu s kolegy z reykjavícké kriminálky vyřešit tak, aby nepoplašili váženou mezinárodní klientelu hotelu. Smrt starého muže se vlastně nikoho nedotkla, nikdo se s ním nestýkal. Kdo tedy měl zájem odstranit starého samotáře?

Severskými detektivkami často proudí potoky krve. Mnozí čtenáři tak, ač milovníci tohoto žánru, raději sáhnou po méně brutálních autorech. Snad proto je v anotaci uvedeno “uškrtil”, i když ve “skutečnosti” byl nebohý Santa k smrti ubodán. Samozřejmě s patřičným množstvím krve kolem. Ale dost o obálce. I když …

Začetla jsem se ráno a půl hodiny před půlnocí otočila třístou stránku. A to jsem ještě mezi tím prala, pekla, vařila, myla nádobí... To svědčí o tom, že kniha je napsána velmi čtivě. Až na to tykání! Pár stránek mi trvalo, než jsem si na tuto islandskou zvláštnost zvykla. Islanďané v komunikaci využívají v podstatě jen neformální tykání, přestože vykání jejich jazyk zná – nicméně jeho používání vypadá dosti nezvykle.

„Jak se opovažujete s námi takhle mluvit?“ řekla žena se zaťatými zuby a začala Erlendurovi arogantně vykat. „Jak se opovažujete? Kdo vám dal právo hrát si na svědomí světa?“
„A kdo vás o svědomí připravil?“ zvolal Erlendur se zvláštním důrazem na „vás“.
Žena na něho hleděla pohledem plným hněvu.

Hlas je podruhé vydaný pátý díl zatím čtrnácti dílné krimi série nazvané podle hlavního hrdiny Erlendur. Naštěstí jsem vůbec nepostrádala předchozí díly. Autor zřejmě tušil, že není v silách všech čtenářů zdolávat celé série. Případně že se k jeho tvorbě dostanou zcela náhodně jako já.

Erlendur vchází se svými kolegy do luxusního hotelu, aby vyšetřil ohlášenou vraždu. V tu chvíli ještě netuší, že v něm stráví několik nocí. Jsou Vánoce a jeho domů, do prázdného bytu, nic netáhne. Zpočátku se zdá, že práce celého týmu je marná. Hotel plný zaměstnanců a hostů, ale nikdo nic neví, nic neviděl, nikdo oběť skoro ani nezná. Přesto zde musí být někdo s motivem a zakrvácenými dlaněmi.

V průběhu vyšetřování Erlendur zjistí, že mrtvý hotelový vrátný byl kdysi slavnou hvězdou dětského pěveckého sboru. Má jeho smrt něco společného se dvěma gramofonovými deskami s jeho nahrávkami, které u sběratelů získaly na ceně? Nebo je vrahem sestra, se kterou se desítky let neviděl? Bují v hotelu prostituce, nebo jen někdo chce odvrátit pozornost? Spousta otázek a málo odpovědí.

Do ústředního motivu spisovatel vetknul nejen další případ, v němž Erlendurova kolegyně Elínborg řeší podezření z brutálního fyzického týrání dítěte otcem, ale zejména sondu do minulosti hlavního hrdiny. Až ze dna jeho ztrápené duše vytáhl na světlo tragickou událost z dětství, která poznamenala nejen celý Erlendurův život, ale také osudy jeho dvou dětí závislých na drogách a alkoholu.

Rodičům o svém trápení nikdy neřekl, protože byl ve svém zoufalství přesvědčen, že si myslí totéž, co on. Jeho otec byl tak zdrcen vlastním pocitem viny... A matku zármutek málem zabil. Každý z nich byl přesvědčen o tom, že on sám nese vinu za to, co se stalo, a zavládlo mezi nimi mlčení... Erlendur bojoval svůj boj sám a trápil se.

Proto zřejmě na obálce nenajdeme ani Reykjavík, ani hotel či Santa Clause, ani gramofonovou desku. Pouze holé, tiché koruny stromů, které symbolizují ponuré vzpomínky či (snad) umlčené hlasy.

Děkuji Nakladatelství MOBA za recenzní výtisk sice neveselého ale za to velmi dobrého příběhu, který podle mého přesahuje hranice detektivního žánru.

PS: V knihovně jsem si rezervovala poslední díl série Vina. :)

Komentáře (0)