Úchvatný román – geniální dílo americké spisovatelky posunuje literaturu k novým výšinám

recenze

Bezpočet nejrůznějších literárních cen, s nimiž se po celém světě doslova roztrhl pytel, má kromě jiných negativ za následek i to, že mnozí autoři jsou oceňováni za tvorbu mírně řečeno diskutabilní, takže poznámka na obálce knihy, že se jedná např. o román nominovaný na prestižní cenu generálního tajemníka Organizace spojených národů za nejlepší dílo ekologicky orientované literatury se zaměřením na problematiku tání ledovců v Antarktidě spíše než zájem vzbudí u potenciálního kupce a čtenáře ostražitost, nedůvěru a podezření. A úplně oprávněně, neboť kdo z nás se již nenechal napálit, když si koupil nějaký literární cenou ověnčený „bestseller“ v dobré víře, že taková kniha přece musí být kvalitní, aby posléze zjistil, že se stal obětí marketingové manipulace. Takže i u mě je to dnes již tak, že před oceněnými a jednomyslně vychvalovanými knihami se mám na pozoru, a to tím spíše, že podivná a podezřelá rozhodnutí porot se nevyhýbají už ani té nejprestižnější, Nobelově ceně za literaturu. Je vcelku veřejným tajemstvím, že politický profil, společenská angažovanost či příslušnost k nějaké preferované etnické skupině jsou často kritérii, která jednoznačně převažují nad literárním uměním dotyčného laureáta.
Po tomto poněkud pesimistickém úvodu ovšem hned dodám, že tak jako všude jinde, i u literárních cen se lze setkat s výjimkami z pravidla. Existuje totiž jedna, která si v literárním světě stále drží velmi dobrý zvuk a jejíž propůjčení je vždy spojeno toliko s kvalitou spisovatelovy tvorby, resp. striktně odděleno od jeho mimoliterárních aktivit. Mám na mysli americkou Pulitzerovu cenu, u níž se v historii dosud nestalo, aby ji obdrželo dílo, o jehož výjimečnosti a tudíž oprávněnosti nominace by mezi příslušnými arbitry nepanovala všeobecná shoda. Jestliže tedy byla touto cenou v roce 2014 vyznamenána Donna Tarttová za román Stehlík, pak jsem měl všechny důvody předpokládat, že půjde vskutku o literární událost par excellence. A hned dodám, že jsem se ani v nejmenším nemýlil a nezklamal.
Jde o dílo, které se – z mnoha důvodů – recenzuje velice obtížně. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že ani recenzovat nejde, resp. že úhlů pohledu, pod nimiž můžeme k hodnocení tohoto literárního skvostu přistupovat, je velmi mnoho a všechny mohou být oprávněné, adekvátní a přínosné. Předesílám tudíž, že v mém případě nepůjde ani tak o „klasickou“ recenzi jako spíše o pokus o ni, o snahu sdělit svůj subjektivní a zajisté nedokonalý dojem z díla, které – má-li si na něj vytvořit vlastní názor – si člověk prostě musí přečíst a promyslet sám.
„Zatímco jsem čekal v Amsterdamu, poprvé po letech se mi zdálo o mámě. Už víc než týden jsem byl zavřený v hotelu, bál se někomu zavolat nebo jít ven a srdce se mi rozechvělo i při těch nejnevinnějších zvucích: při cinknutí výtahu, při zarachocení pojízdného minibaru, dokonce i při odbíjení kostelních hodin – na Westertorenu, na Krijtbergu –, i do těch úderů se vkrádal mrazivý podtón, jakési pohádkové tušení zkázy. Přes den jsem seděl na kraji postele a úporně se snažil rozšifrovat holandsky mluvené zprávy v televizi (marná snaha, protože jsem holandsky neuměl ani slovo), a když jsem to vzdal, posadil jsem se k oknu, přehodil přes sebe kabát z velbloudí srsti – protože jsem z New Yorku odjížděl na rychlo a ve věcech, které jsem si přivezl, mi byla dokonce i v pokoji zima – a díval se ven na kanál.“
Muž, který začíná vyprávět svůj příběh, se jmenuje Theodor Decker. Jak se tento Američan tak náhle ocitl v Holandsku, proč sedí neklidný a rozrušený ve svém hotelovém pokoji a vzpomíná na minulost, která se začala odvíjet jednoho osudného dne, kdy se jeho život rozlomil na dvě části, na období Před a Po? To se čtenář dozví na stránkách knihy sám – úkolem recenzenta je něco jiného, totiž zprostředkovat svůj dojem a své postřehy bez toho, aby vyzrazoval děj...
To, co mě na románu Stehlík upoutalo a překvapilo nejvíce, je zřídkakdy viděné propojení detailistního popisu empirických vjemů hlavní postavy s analyticky dokonalou propracovaností a doslova procítěností i těch nejjemnějších psychologických nuancí. Což je o to těžší, že vypravěč se v myšlenkách vrací do svých třinácti let, kdy přežil teroristický útok a začal žít jakoby „od nuly“. Přátelské, ale přece jen cizí prostředí náhradní rodiny, neustále se vracející vzpomínky na z dnešního pohledu idylické dětství „tenkrát před výbuchem“, jakož i nejisté a traumatizující vyhlídky ohledně blízké budoucnosti, resp. případného dalšího stěhování, tvoří základní atributy jeho vnitřního světa a zásadním způsobem ovlivňují myšlení a jednání. Všechny tyto rozporuplné, převážně bolestné prožitky s občasnými ostrůvky světlejších chvilek, zachycuje autorka s dechberoucí přesvědčivostí, autentickou spontánností a přímočarostí a s tak dokonalým vcítěním se do zraněné dětské duše, že je od prvních stránek jasné, v jak vzácné symbióze se u ní setkává spisovatelská virtuozita s psychologickým mistrovstvím.
Jednolitá vnitřní soudržnost je u tak složitého tématu vskutku ohromující, zvláště vezmeme-li v úvahu, že Donna Tarttová tuto základní syntetickou linii nikdy nepouští ze zřetele, ale přesně a přísně se jí za všech okolností drží. Způsob, jakým píše, se podobá – jakkoli zde každý příměr selhává – vyšívání neznámého, podivuhodného obrazu, který každým dalším stehem nabývá jasnějších obrysů a dává tušit, že výsledkem bude čistá, takřka transcendentní krása. Americká spisovatelka používá vyzkoušené a osvědčené literární postupy a prostředky, kterým ovšem vdechuje úplně jiné vyznění a s jejichž pomocí dospívá k novým horizontům verbalistní sdělnosti. Jemné, chvějivé napětí, skryté „pod slovy“, neustálá přítomnost nespecifikovatelného, latentního tajemna, neobyčejně umná provázanost strohého realismu s upozaděnými surrealistickými obrysy čehosi pouze tušeného, ale přitom o nic méně skutečného – to jsou atributy, s nimiž se setkáváme jen u výjimečných děl.
Troufám si říct, že Donna Tarttová je ve Stehlíkovi víc než spisovatelkou, neboť výšiny, jichž zde dosáhla, přesahují „pouhou“ literaturu a dospět k nim může jen ten, u koho se k psaní, jakkoli brilantnímu, přidružuje ještě něco dalšího, totiž myslitelská vyspělost a snad i životní moudrost. Domnívám se, že nakladatelství Argo si zaslouží velký dík všech milovníků kvalitní literatury za to, že se Stehlík mohl objevit i na pultech našich knihkupectví, přičemž zvlášť bych chtěl ocenit skvělou překladatelskou práci Davida Petrů.

Komentáře (1)

30.03.2016

Ládja

S většinou musím souhlasit. Stehlík je něco trochu jiného. I když pominu těch cca 200 stránek po útoku, tak nemám nic moc co vytknout. Jen...překladatelská práce byla nejspíše dobrá, ale korektura? Čekal jsem lepší korekturu, když už vydají takové dílo, tak by mělo být dotažené do úplného konce...na mě tam bylo až moc chyb, kterých jsem si všiml. To je jedna z věcí, která mi kazila celkový, jinak vynikající román.