Tož povidajte, co chlopi?

recenze

Hornický a těžký průmysl je s Ostravskem a Karvinskem tak pevně spjat, jako s Jabloneckem bižuterie. Byť jablonecká Preciosa také neměla dobrou pověst, do dolů z valné většiny chodili chlapi pracovat dobrovolně, ještě celkem nedávno s dost vysokými platy a mnoha společenskými a občanskými výhodami. Stát své pracovníky motivoval nasazovat život pro překračování plánu benefity, jaké byly pro většinu jiných profesí i občanů jen těžko, pokud vůbec, dosažitelné.

Vzal si za to však zpět nevratný poplatek v podobě obětovaného zdraví, zmrzačení i smrt. Nejen tu předčasnou, ale i tu náhlou.

I dnes většina v provoze pracujících ví, že mnoho bezpečnostních předpisů je jenom na papíře a v praxi nejsou udržitelné, protože tabulky BOZP být podepsané musí, ale nasmlouvaná výroba se splnit musí více. Každý, kdo dokázal předpisy obejít a dobrovolně obětovat něco ze své bezpečnosti a na úkor toho narubal více, byl odměněn nesmyslným titulem hrdiny socialistické práce a podobnými prázdnými slovy a k tomu dostal broušenu vázu. Mimo jiné, samozřejmě, jen za to by to opravdu nikdo nedělal.

Obcházet se ovšem určité skutečnosti nedají do nekonečna a ve spojení s opravdu rizikovým pracovištěm a nebezpečným prostředím někdy horníkovi špatně vyšel krok a z dolu už sám nevyšel. Pak bylo načase informovat pozůstalé, jeho ženu...

V dokumentech, knihách a spisech bývají důlní neštěstí popsána velmi podrobně včetně informací, co bylo s viníky. Ale málokde najdeme, co bylo s rodinou zesnulého havíře. Jak se o všem dozvěděla, co stát, co ona, co děti, pokud už byly na světě. O tomto se dozvíte z vyprávění hornických vdov, několika žen, které spojuje manželství s horníkem, který měl jednou pod zemí smůlu, jehož opustilo štěstí a více už nenarubal.

Autorka vyzpovídala ženy několika generací, pozůstalé několika tragických událostí, v úvodu najdeme notoricky známou Duklu pohledem dvou vdov a dále pak už méně obecně známá neštěstí. Jednotlivé části jsou odděleny jmény a daty s uvedením jména dolu a jednotlivé vypravěčky, vyjma nitra své duše, poskytly i soukromou fotodokumentaci. Vyprávění samotná jsou uvedena skutečně v takové podobě, jako by jste seděli na návštěvě dotyčné a poslouchali jejími slovy, co se stalo. V textu jsou viditelné myšlenkové skoky, jsou však přirozené, jak plyne mluva a tok vzpomínek. Je tak vidět i generační rozdíl v mluvě, přemýšlení a hodnotách. Vdova po horníkovi z Dukly po neštěstí přemýšlela jinak, než vdova po roce 2000. Také měla každá jiné starosti se svým mužem a je smutné, že v mladších katastrofách se již objevuje slovo rozvod, byť ani vdovy kolem revoluce to neměly se svými muži snadné.

Horníci byli svébytná vrstva obyvatelstva a jejich ženy si užily své. Pro každou však byl odchod jejího muže tvrdou ranou a život bez něj zkouškou. Některé si našly jiného muže, jiné už ne. Pestrá paleta osudů mě uváděla v úžas a vyprávění často bralo dech.

Všechny ženy mělo společný rys, obrovskou statečnost a inspirující vůli jít dál, když je nešťastná událost obrala o milovanou osobu (byť jsou i příběhy, kdy vztah již ochladl) a donutil je i s velmi malými dětmi dál životem s tíhou povinností, která měla být rozdělena mezi dva.

U této knihy se mi těžko šetří superlativy, protože mě oslovila i zasáhla. Jako rodilý Ostravák mám i já v rodině průmyslovou minulost, byť naše rodina byla spjata s nadzemním průmyslem, práce v každém odvětví plnění plánu uhlím a železem skýtala mnoho těžkostí a rodiny, jež je musely nést, to často dělaly tiše a v ústraní i za těžko pochopitelné zášti okolí. Některé rány se také nikdy nezhojí, o to více obdivuji odvahu každé z žen, které byly ochotny tyto rány opět otevřít a podělit se o ně prostřednictvím knihy s neznámými lidmi.

Děkuji jim za to i za tu odvahu a doufám a věřím, že jejich příkladu budu následovat další. Protože si zaslouží být vidět a zaslouží si být podporovány.

Pouze poznámka na závěr. Kniha je lehce regionální, těžko se mi odhaduje její přesah mimo náš kraj, ale věřím, že bolest a strach i nalezení nových nadějí jsou témata přesahující hranice našeho revíru a podnítí i čtenáře v jiných částech republiky, aby chvíli poslouchali vyprávění o životě s horníky i bez nich. Je to všechno, jen ne ztráta času.

Komentáře (0)