Tož povidajte, co chlopi?

recenze

Hornický a těžký průmysl je s Ostravskem a Karvinskem tak pevně spjat, jako s Jabloneckem bižuterie. Byť jablonecká Preciosa také neměla dobrou pověst, do dolů z valné většiny chodili chlapi pracovat dobrovolně, ještě celkem nedávno s dost vysokými platy a mnoha společenskými a občanskými výhodami. Stát své pracovníky motivoval nasazovat život pro překračování plánu benefity, jaké byly pro většinu jiných profesí i občanů jen těžko, pokud vůbec, dosažitelné.

Vzal si za to však zpět nevratný poplatek v podobě obětovaného zdraví, zmrzačení i smrt. Nejen tu předčasnou, ale i tu náhlou.

I dnes většina v provoze pracujících ví, že mnoho bezpečnostních předpisů je jenom na papíře a v praxi nejsou udržitelné, protože tabulky BOZP být podepsané musí, ale nasmlouvaná výroba se splnit musí více. Každý, kdo dokázal předpisy obejít a dobrovolně obětovat něco ze své bezpečnosti a na úkor toho narubal více, byl odměněn nesmyslným titulem hrdiny socialistické práce a podobnými prázdnými slovy a k tomu dostal broušenu vázu. Mimo jiné, samozřejmě, jen za to by to opravdu nikdo nedělal.

Obcházet se ovšem určité skutečnosti nedají do nekonečna a ve spojení s opravdu rizikovým pracovištěm a nebezpečným prostředím někdy horníkovi špatně vyšel krok a z dolu už sám nevyšel. Pak bylo načase informovat pozůstalé, jeho ženu...

V dokumentech, knihách a spisech bývají důlní neštěstí popsána velmi podrobně včetně informací, co bylo s viníky. Ale málokde najdeme, co bylo s rodinou zesnulého havíře. Jak se o všem dozvěděla, co stát, co ona, co děti, pokud už byly na světě. O tomto se dozvíte z vyprávění hornických vdov, několika žen, které spojuje manželství s horníkem, který měl jednou pod zemí smůlu, jehož opustilo štěstí a více už nenarubal.

Autorka vyzpovídala ženy několika generací, pozůstalé několika tragických událostí, v úvodu najdeme notoricky známou Duklu pohledem dvou vdov a dále pak už méně obecně známá neštěstí. Jednotlivé části jsou odděleny jmény a daty s uvedením jména dolu a jednotlivé vypravěčky, vyjma nitra své duše, poskytly i soukromou fotodokumentaci. Vyprávění samotná jsou uvedena skutečně v takové podobě, jako by jste seděli na návštěvě dotyčné a poslouchali jejími slovy, co se stalo. V textu jsou viditelné myšlenkové skoky, jsou však přirozené, jak plyne mluva a tok vzpomínek. Je tak vidět i generační rozdíl v mluvě, přemýšlení a hodnotách. Vdova po horníkovi z Dukly po neštěstí přemýšlela jinak, než vdova po roce 2000. Také měla každá jiné starosti se svým mužem a je smutné, že v mladších katastrofách se již objevuje slovo rozvod, byť ani vdovy kolem revoluce to neměly se svými muži snadné.

Horníci byli svébytná vrstva obyvatelstva a jejich ženy si užily své. Pro každou však byl odchod jejího muže tvrdou ranou a život bez něj zkouškou. Některé si našly jiného muže, jiné už ne. Pestrá paleta osudů mě uváděla v úžas a vyprávění často bralo dech.

Všechny ženy mělo společný rys, obrovskou statečnost a inspirující vůli jít dál, když je nešťastná událost obrala o milovanou osobu (byť jsou i příběhy, kdy vztah již ochladl) a donutil je i s velmi malými dětmi dál životem s tíhou povinností, která měla být rozdělena mezi dva.

U této knihy se mi těžko šetří superlativy, protože mě oslovila i zasáhla. Jako rodilý Ostravák mám i já v rodině průmyslovou minulost, byť naše rodina byla spjata s nadzemním průmyslem, práce v každém odvětví plnění plánu uhlím a železem skýtala mnoho těžkostí a rodiny, jež je musely nést, to často dělaly tiše a v ústraní i za těžko pochopitelné zášti okolí. Některé rány se také nikdy nezhojí, o to více obdivuji odvahu každé z žen, které byly ochotny tyto rány opět otevřít a podělit se o ně prostřednictvím knihy s neznámými lidmi.

Děkuji jim za to i za tu odvahu a doufám a věřím, že jejich příkladu budu následovat další. Protože si zaslouží být vidět a zaslouží si být podporovány.

Pouze poznámka na závěr. Kniha je lehce regionální, těžko se mi odhaduje její přesah mimo náš kraj, ale věřím, že bolest a strach i nalezení nových nadějí jsou témata přesahující hranice našeho revíru a podnítí i čtenáře v jiných částech republiky, aby chvíli poslouchali vyprávění o životě s horníky i bez nich. Je to všechno, jen ne ztráta času.

Víte, jaký je to pocit, když vám ze dne na den nepřijde domů manžel? Představte si, že vám odejde do práce zdravý člověk, že už nikdy nepřijde, že vás nikdy nepohladí, že se nikdy nepomilujete, že vás nechytne za ruku… Nejde říct:... více

Komentáře (0)