Suzanne Rindellová - Ta druhá zapisovatelka (RC)

recenze

Ta druhá zapisovatelka (2014) / Stefanie G. (500 views)
Suzanne Rindellová - Ta druhá zapisovatelka (RC)
!!!Celá recenze včetně zajímavostí na: stefanie-g-books.blogspot.cz!!!

*Zajímavý příběh z dvacátých let*
Scházejí mi slova na to, abych svými slovy shrnula příběh. Rozhodně byl neobyčejný, zajímavý, poučný, chvílemi zábavný, ale hlavně propracovaný a nepopsatelný! Dlouho jsem hledala i další slova, kterými bych tuto Suzanninu debutovou knihu popsala, ale nenacházím je ani teď.
Příběh je o mladé ženě jménem Rose, která sama o sobě tvrdí, že je obyčejná a naivní, jak doplnila později. Pracuje jako stenotypistka na policejním oddělení a její život nebyl zrovna jednoduchý. Ale poté, co se na okrsku objeví Odalie, její život se značně zkomplikuje a ona je lapena do pasti, ze které není cesta ven.

*Styl vyprávění*
Abych řekla pravdu, styl vyprávění, který Suzanne v knize použila, pro mě byl ze začátku ubíjející. Málo dialogů a samé vyprávění. Jako byste celou dobu jen Rose poslouchali a nechali se vést celým příběhem bez jakéhokoli úniku k jiným událostem. Postrádala jsem dialogy. Postrádala jsem tu živou část knihy, kterou se ve svých příbězích snažím sama dodržovat. Děj s nimi pak totiž utíká před očima. Zatímco když máte na desíti stranách jen samý text s minimem uvozovek, je to... pro mě skličující. Suzanne často konverzace nahrazovala jen kurzívou, ale i té je v knize málo.
Tím však neříkám, že jsem si na to nezvykla. Zvykla, ale po delší době. Svým způsobem jsem se děsila, že pro mě bude kniha takovým tím otravným čtením, kterým se prostě musíte prokousat, ale zmýlila jsem se. Po přečtení úmorné první čtvrtiny mě kniha vtáhla do sebe natolik, že než jsem se nadála, byly další dvě čtvrtiny v trapu a mně zbývalo posledních sto stran do konce.

*Rose a Odalie*
Rose pro mě byla již od začátku tvrdým oříškem. Její výchova v sirotčinci jeptiškami ji poznamenala a ona byla z části puritánkou, která nechtěla nic slyšet o změnách a svrchu pohlížela na veškeré "novodobé" úlety. Neměla jsem jí to tolik za zlé, ale ani mě to nenadchlo. Jakmile ale poznala Odalie, pomalu ale jistě se měnila. Odalie byla totiž Rosiným naprostým opakem. Nebála se experimentovat, porušovat pravidla a její charisma učarovalo každého, kdo se s ní seznámil. A stejně tak učarovalo i Rose, která jí začala být (z mého pohledu!) až příliš posedlá. Nevím, jak mám jejich vztah vylíčit. Rose si celou dobu myslela, že jsou nejlepší kamarádky. Spřízněné duše. Ale já měla spíš pocit, že je do ní Rose zamilovaná. A to tím naprosto zakázaným a pohrdavým způsobem, jaký na takové blízké přátelství mezi stejným pohlavím ve dvacátých letech pohlížel.

*Ostatní postavy*
Co se týče ostatních postav, bylo jich v příběhu celkem hodně. Kromě seržanta, který byl pro Rose jakýmsi vzorem, a poručíka, který se jí stále pokoušel dvořit, poznáváme například Gibse, přítele Odalie, nebo Redmonda, malého chlapíka, který pracuje v podnicích, kam se Rose s Odalie občas uchylují. Skoro bych řekla, že další postavy nebyly v příběhu až tak důležité, ale každá svým způsobem příběh utvářela. Bez nich by to nebylo ono a Odaliino tajemství by nebylo tak tajemné. A když se pak ke konci seznámíte s Teddym, vše, jakoby do sebe začalo najednou zapadat...

*Pocity, dojmy a postřehy
Když jsem knihu začínala číst, musím přiznat, že pro mě byla neskutečně zdlouhavá. Rosina vyprávění skákala ze současnosti do minulosti, či do popisů různých událostí a postav. Začetli jste se do kapitoly a než jste se nadáli, byli jste najednou jinde a na konci zase zpátky. Nevím, jestli to dává smysl, ale lépe to vyjádřit nedokážu.
Po přečtení první čtvrtiny jsem byla zaskočená, protože se v knize pro mě prakticky nic nedělo. Stále jen samý popis, málo dialogů a k tomu Rosina prazvláštní povaha, která mi na jednu stranu byla sympatická a na druhou stranu jsem ji nemohla vystát. Když se pak na scéně objevila Odalie, čekala jsem, že se konečně objeví nějaká akce, kterou slibovala anotace, ale dlouho se nic neměnilo.
Nejspíš to vyznívá, že mě kniha nudila, ale tak to nebylo. I když jsem si to dlouho myslela. Nenudila mě, ale ani mě úplně nenadchla. Tedy ne ze začátku. Netrvalo dlouho a s přibývající další čtvrtinou si mě kniha omotávala kolem prstu. A to doslova. Ne, že bych se těšila na každou kapitolu, ale měla jsem prostě jisté nutkání, zjistit, co se s Rose stalo, když stále mluví o tom tajemném doktorovi, který jí nařídil, aby si vše chronologicky sepisovala. Byla jsem posedlá Odaliiným tajemstvím, které se víc a víc zamotávalo a zoufale jsem přihlížela, jak se Rose stává jakýmsi obětním beránkem.
Velkým plusovým bodem a důležitým rozhodnutím při hodnocení pro mě bylo to, že jsem až do poslední stránky nevěděla, jak kniha skončí, jaký byl ten hlavní zádrhel, proč Rose stále mluví o svém doktorovi a kdo Odalie doopravdy byla. A abych řekla, nevím to ani teď po dočtení knihy. Tedy vím, ale nejsem si ničím jistá. Jen tím, že jsem po dočtení poslední stránky zůstala s otevřenou pusou a hromadou nezodpovězených otázek! A jestli knihu doporučuji? Rozhodně! Ale dopředu se obrňte jistou trpělivostí, abyste překonali začátek a otevřenou myslí, abyste pochopili konec!

Stefanie G.

RC výtisk od knihkupectví Knihcentrum.

(Hodnocení: 4,5 z 5)

Komentáře (0)

kniha Ta druhá zapisovatelka recenze