Suverénní Karin Lednická – jímavá krása románu Šikmý kostel má sílu prorazit krunýř našich zlhostejnělých srdcí!

recenze

Šikmý kostel (2020) / JanH
Suverénní Karin Lednická – jímavá krása románu Šikmý kostel má sílu prorazit krunýř našich zlhostejnělých srdcí!
Ačkoli jej máme většinou spojen s tajemnými zákoutími starobylých měst, termín genius loci může mít ve skutečnosti i mnoho jiných podob. Pokud jsme dostatečně citliví a vnímaví k jeho „neviditelné“ kráse, dokáže nás (a často k našemu vlastnímu překvapení) okouzlit i místo zcela „neromantické“. Právě řečené jsem si velmi silně uvědomil při četbě románové prvotiny Karin Lednické Šikmý kostel – je možné, že „duch Ostravska“ nezní právě libozvučně, ale z té knihy doslova sálá a umožňuje nám nový a v pozitivním smyslu toho slova „netradiční“ pohled na historii kraje, osudově spojeného s uhlím a hornictvím – podtitul knihy zní Románová kronika ztraceného města, léta 1894 – 1921.
„Černé zlato“, ukryté hluboko pod zemí, znamenalo pro zdejší končiny požehnání i prokletí. Jistota práce, stabilního výdělku a na tehdejší dobu vcelku slušné životní úrovně byla vykupována těžkou dřinou, zdraví ničícím pracovním prostředím a všudypřítomným nebezpečím výbuchů a zavalů. K největšímu z těchto neštěstí došlo v noci ze 14. na 15. červen 1894, kdy při mohutných explozích v několika navzájem propojených šachtách zahynulo 235 havířů a záchranářů. I když majitel dolů Jindřich Larisch-Mönnich poskytl pozůstalým finanční odškodnění, mrtvým mužům to život vrátit nemohlo a jejich rodiny se s následky krutého traumatu vypořádávaly všelijak. A právě do tohoto časového rámce zasazuje Karin Lednická začátek svého románu – Barbora Matuzsková, která při zmíněné tragédii přišla o muže a syna, prodává a opouští dům, aby se pokusila pro sebe a hlavně pro své děti (zbyly jí dvě a brzy se má narodit třetí) vybudovat nový domov.
Přiznám se, že od románu Šikmý kostel jsem si toho zpočátku moc nesliboval. Jako dlouholetému recenzentovi je mi totiž dobře známa situace v současné české ženské próze, charakteristická obludnou nadprodukcí kýčovitého braku. Všechny ty Tučkové, Hůlové, Soukupové, Denemarkové atd. (píšící navíc úplně stejně) zaplevelily pulty našich knihkupectví tak dokonale, že člověk už jaksi automaticky předpokládá, že v jejich stopách půjde i každá další nová tvář, protože „tak se přece dneska píše“! Absence literárního talentu nahrazovaná pseudofilosofickými moudry, totální rezignace na duchovní aspekty lidské existence, obsedantní fascinace stokrát omletými „společenskými tabu“, podbízení se literárnímu (ne)vkusu „dnešního člověka“ a dokonce i na neblahé normalizační časy upomínající angažovanost při výběru těch „správných“ témat (uprchlíci, odsun Němců, domácí násilí, práva menšin) a jejich uvědomělé (rozuměj politicko-korektní) zpracování – ano, to sice stačí na získávání všemožných literárních cen a nadšené jásání „renomovaných“ kritiků, ovšem když se objeví skutečná Paní spisovatelka (a nyní se tedy vracím ke Karin Lednické a její knize), hned se ukáže, jak je psaní výše jmenovaných dam ubohé a pokleslé...
Ano, mohu s radostí konstatovat, že se nejenže nenaplnily mé počáteční chmurné předpovědi, ale Šikmý kostel byl pro mne naopak neobyčejně příjemným překvapením. Troufám si dokonce říct, že je zde konečně román, na který česká literatura už dlouho čekala. Po Anně Bolavé a Viktorii Hanišové se v našem ženském spisovatelském suchopáru objevila květina, u níž jsou všechny předpoklady, že rozkvete do krásy. Šikmý kostel je mimo jakoukoliv pochybnost výjimečná kniha, která kromě jiného dokazuje, že tvůrčí sebekázeň a vypravěčská uměřenost vůbec nemusejí v konečném důsledku znamenat plytkost, prvoplánovost a nezáživnost. U každého velkého literárního díla je totiž rozhodujícím faktorem jeho atmosféra, jejíž navození není nutně závislé na kvantitě výrazových prostředků a nejrůznějších spisovatelských „kudrlinkách“ – krása spočívá v jednoduchosti a pro oblast literatury to platí možná dvojnásob.
V Šikmém kostelu k nám přichází velkolepá románová sága, kterou její tvůrkyně vystavěla na fundamentu regionálně-historických reálií, jimž dokázala vdechnout úchvatnou existenciální nadčasovost. Jak velkým uměním to je, poznáváme neomylně z toho, že v knize se vlastně neděje nic mimořádného (vyprávění o dávno zapomenutých časech a zdánlivě všedních lidských osudech by za jiných okolností působilo triviálně), přesto jsme však od první stránky konfrontováni s dechberoucí dramatičností a elektrizujícím napětím. Příčin té výbušné síly textu je určitě mnoho a jednou z nich je psychologické mistrovství autorky, jejíž postavy doslova ožívají před našimi užaslými zraky. Za zvláštní zmínku pak stojí pozoruhodná schopnost vcítění se do nejjemnějších záchvěvů dětské duše (Lednická jí disponuje ve vrchovaté míře), díky níž máme v některých pasážích mrazení v zádech a slzy na krajíčku. A opět – žádné patetické fráze, ani afektovanost či verbalistní balast, nýbrž hluboké myšlenky vyjádřené těmi nejprostšími slovy.
Když sleduje osudy hlavních postav, rozvětvuje se dějová linie do mnoha směrů, kniha však přesto působí vzácně jednolitě. Ani občasné mezery v chronologii vyprávění nejsou nijak rušivé, naopak dodávají příběhu na čtivosti, stejně jako decentně uměřené užívání místních slangových výrazů. A nakonec to hlavní – při četbě zřetelně cítíme, že Šikmý kostel byl psán se srdcem na dlani a s takřka mateřskou láskou k rodnému kraji a je tudíž možné, že jeho mohutná imaginativní síla pramení právě z těchto hlubinných zdrojů...
Kniha má v mnoha ohledech i značnou historicko-informativní hodnotu – dozvídáme se z ní např. o neznámých či přesněji řečeno dodnes utajovaných skutečnostech, doprovázejících ve zdejším regionu rozpad Rakouska-Uherska. Kdo například ví, co byla tzv. Sedmidenní válka, během níž českoslovenští vojáci obsadili Těšínsko, přičemž jejich brutalita zasela v srdcích místních Poláků na hodně dlouho hlubokou protičeskou nenávist? Kdyby se nějaký dějepisec začal pídit po relevantních informacích z oné doby, brzy by vyšlo najevo, že náš zbožňovaný „prezident Osvoboditel“ se zde projevil jako válečný štváč, mající nepopiratelný podíl viny na bestiálních vraždách, spáchaných na polských vojácích a civilistech. Obskurní masarykovský kult, pečlivě budovaný od okamžiku vzniku samostatného státu až po současnost, pochopitelně nepotřeboval, aby se svatozář nad „tatíčkovou“ hlavou jakkoli zpochybňovala. A tak nezávislému historickému bádání stojí už sto let v cestě politické zájmy. Jak dlouho ještě?
Ke knize bych měl snad jen jeden kritický postřeh a ten se týká autorčina zjednodušeného chápání významu náboženské víry v lidském životě. Je známo, že naprostou většinu obyvatel regionu tvořili hluboce věřící katolíci – ostatně v blízkosti kostela sv. Petra z Alkantary (tedy Šikmého kostela) dal Jindřich Larisch-Mönnich vystavět nový obrovský chrám. Jestliže Karin Lednická nechává některé postavy dospět k názoru, že Bůh neexistuje, protože by přece nedopustil důlní neštěstí, pak mi takováto logika připadá přinejmenším diskutabilní. Marxismus sice pokládal náboženství za „opium lidu“, pomocí něhož buržoazie ovládá pracující masy, ve skutečnosti tomu však bylo přesně naopak – právě díky křesťanské víře si zdejší „proletariát“ navzdory svému těžkému životnímu údělu uchoval lidskou důstojnost a vnitřní sílu k překonávání životních pohrom, a to včetně ztráty nejbližších rodinných příslušníků.
Co říct závěrem? Ivan Sergejevič Turgeněv někde píše, že při četbě Sevastopolských povídek Lva Tolstého „plakal a křičel hurá“! Aniž bych chtěl používat takovéto expresívní výrazy, musím přiznat, že románový debut Karin Lednické ve mně vyvolával podobné nadšení. Šikmý kostel má být prvním dílem zamýšlené trilogie, takže (pokud si autorka i nadále uchová spisovatelskou bravuru a tvůrčí nadšení, což jí ze srdce přeji) se máme jako čtenáři určitě na co těšit!


- - -



„Když se dnes procházím po lesních cestách, které byly kdysi ulicemi města, anebo po loukách, kde stávaly velkolepé budovy, potkávám bývalé karwinské, kteří na těch opuštěných místech hledají svoje ztracené dětství, mládí, zkrátka dřívější život. Především k poctě těmto lidem, jejichž život byl opakovaně vykořeňován, jsem tuto knihu napsala.“

Komentáře (5)

kniha Šikmý kostel recenze

Marika Vanova
29.02.2020

Ohledně spisovatelky K. Tučkové s vámi nesouhlasím, že vás to neoslovuje, neznamená, že ji budete odsuzovat pomalu jako brak. Ostatní spisovatelky, vámi zmíněné, neznám.
Na Šikmý kostel se těším.

nemer
28.02.2020

Výborná a dle mého názoru i velmi výstižná recenze (ve všech směrech). Děkuji.

siena
24.02.2020

Vy jste nenapsal jen, že citované autorky neumí psát, vy jste použil množného čísla jejich příjmení. Toto považuji za, nezlobte se, snahu o primitivní zesměšnění, které používá právě pan Václav Klaus. Rozumím, že své politicko-společenské odpůrce má zrovna on zapotřebí, co nejvíce unížit, jestli to máte zapotřebí vy sám, v literární recenzi, je otázka...

JanH
23.02.2020

siena: Vůbec Vám nerozumím. Když o někom napíši, že neumí psát, jaképak je to zesměšňování? A co s tím má společného Klaus?

siena
23.02.2020

"...Všechny ty Tučkové, Hůlové, Soukupové, Denemarkové atd. ..."
JaneH, vystupujte zde jako sečtělý člověk, náročný čtenář. Předpokládala bych, že se tedy obejdete bez přízemního, nevím, jak to jinak nazvat, zesměšňování, s kterým bohužel přišel minulý prezident Václav Klaus. Žádné Tučkové, Hůlové, Soukupové, Denemarkové, ale paní Tučková, Hůlová, Soukupová, Denemarková...