Suši v duši

recenze

Další z knih, kde je příběh propleten s kulturou země. Mám ráda takovéto knihy, která člověku přiblíží, jak se žije jinde. Každá kultura má svá pro i proti. Ještě jsem nenarazila na nějakou, která by byla dokonalá. A to v knize Suši v duši zjistí i hlavní hrdinka.
Kniha je napsaná podle skutečné události a proto tomu dodává nádech surové reality. Ikdyž je psaná formou jakéhosi deníku, kde člověk neuveřejňuje veškeré pocity, tak i přesto v ní čtenář může najít spoustu negativních a smutných okamžiků.
Jak se říká, tak aby byl svět v rovnováze, měl by mít stejnou míru a stejnou váhu všeho dobrého a zlého. Tak se to snaží nastolit i hlavní hrdinka a vypravěčka, Denisa. Té je na jedné diskotéce nabídnuta práce tanečnice. Zprvu vše vypadá růžově, ale zdání klame. Aby agentura nalákala mladé dívky, tak jim namluví, že budou pracovat jako tanečnice v Japonsku. Cvičí s nimi choreografie, kupují jim oblečky a dělají vše pro to, aby byly dívky spokojené.
Po příjezdu do nové země se ale vše mění. Místo smluvené tanečnice se dívky stávají hosteskami v hotelu, kam si docházejí muži jakéhokoliv věku pro útěchu, společnost a zábavu.
Denisa se postupně do země zamilovává. Snaží se naučit jazyk, všechny zlozvyky, tradice, přesto je téměř až do konce příběhu brána za cizinku. Místní se k ní chovají odměřeně. Z děje se dozvídáme spoustu užitečných informací, které zůstávají turistům skryty. Japonci si krom svých domorodců nenechají do soukromí nahlížet. Vše vypadá z počátku krásně. Denisa si po vydělání dostatku peněz užívá toho, že je žádaná. To, že jí někdo obdivuje, dodává jí sebevědomí a do jisté míry ji má rád, je pro ní neocenitelná věc. V úvodu knihy nás totiž seznamuje se svým dětstvím, kde spolu se svou matkou a sourozenci musí čelit zuřivosti svého otce, který je bije a nedopřává jim to správné dětství. Z pohledu psychologického se tedy Denisa váže na Japonsko jako na svůj domov, ikdyž to není její rodná země. A poté, co jí Japonsko uchvátí se začíná zamilovávat, a to rovnou do Japonce. Je to láska přes růžové brýle, kterou ona, nenaplněná citem, chce naplnit. Bere si ho za svého muže, zplodí mu syna a přesto se jí nedostává vděku. Téměř nikdy a v ničem. Co jsem četla dál a dál tak jsem si říkala, že kdybych byla na jejím místě, tak už bych byla pryč. Muži se tam chovají k ženám úplně jinak než v naší kultuře. Očekávají od nich veškerou úctu a to, že navštěvují právě hostesky a mají milenky berou jako samozřejmou věc. O tom se tam vůbec nediskutuje. Jiná země, jiná mentalita, jiný mrav. To dochází hrdince až na konci příběhu a i přesto, že svého muže za to všechno miluje, tak je donucena zůstat ve své rodné zemi – Slovensku a už se vůbec nevracet.
Z celé zvrácené situace, která je v knize popisována mi bylo divně. Přesto jsem ráda, že jsem měla možnost si tuto knihu přečíst. To, že je tento druh informací zakomponovaný do děje, je o to víc čtivý a dodává dílu šmrnc.
Menší knihu s rozsahem necelých 300 stran bych určitě doporučila všem, kteří vyhledávají příběhy se skutečným příběhem a nebo se naopak zajímají o kulturu jiných zemí.

Komentáře (0)