Stopy v oblacích

recenze

Po tom, jak moc se mi líbila kniha Born to run, jsem se už nemohla dočkat letošního knižního čtvrtku, protože měla vyjít kniha Stopy v oblacích a vzhledem k tomu, že mě nějaké to běhání po kopečkách začíná lákat, rozhodla jsem se že bude mojí letošní jarní novinkou číslo jedna.

Kniha nás zavede do společenství britských závodníků v běhu do vrchu (Fell running).
Nejdříve musím říct, že Stopy v oblacích nejsou zdaleka tak motivační knihou, jako byla Born to run. Pan autor nemá takový až bych řekla extatický písemný projev. Spíš popisuje naprostou realitu běhání do vrchu – bolest, únavu, zranění – prostě peklo! Born člověka naladila na běh, ale jaksi se zapomněla důrazně zmínit o tom, že to je boj a že hory jsou člověku důstojným a nemilosrdným soupeřem. Stopy v oblacích toto připomenou už během prvních pár stránek. Velmi důrazně připomenou!

Kniha ve své první třetině není tak dokonale čtivá, protože pojednává především o historii britských vrchařských závodů, asociací a klubů tudíž pro toho, kdo není fanouškem běhů do vrchu nebo je jen běžec hobík není v podstatě téměř přínosem ale jen zajímavostí a to ještě psanou ne úplně románovým stylem. Někde hluboko pod povrchem textu, mezi výčtem názvů závodů a jmen závodníků, lze najít tu krásu běhání po kopcích, ale bohužel se nevznáší tak nahoře a nechytá za emoce jako u Born. Popisům samotných běhů se pan autor zatím moc nevěnuje. Jen na začátku popisuje svůj vlastní běh v kopcích, aby si čtenář udělal obrázek o čem to běhání do vrchu vlastně je a pak začne servírovat fakta.

V druhé třetině se začne v několika kapitolách věnovat konkrétním běžcům a to už je zajímavější, přesto stále nedosahuje čtivosti Born. Stále mi tu chyběl bližší popis závodů. Dozvěděla jsem se ale kvanta názvů různých kopců v Anglii a ve Skotsku, jejichž jména jsem nikdy předtím neslyšela a jednoho (Ben Nevis), o kterém jsem slyšela :). Báječný byl ale popis tréninku běžeckého klubu, do kterého pan autor patří – ten jsem si vyloženě vychutnala a v nějaké méně pekelné verzi ho i vyzkouším (rozuměj do menšího kopce :)). Taky jsem konečně přestala srovnávat s Born to run.

Kniha mě začala opravdu bavit až v kapitole věnované Kennymu Stuartovi. Jednak se jednalo o skutečně zajímavou a legendární postavu vrchařských závodů a dvak konečně pan autor chytil slinu a krása běhání v kopcích začala vyvěrat ze spodních proudů příběhu na povrch. Tuto tendenci už si pak vyprávění zvládlo udržet. Dokonce se mi zdálo, že konečně dostávám tu porci čtení, kterou jsem očekávala – konečně jsou tu popisy závodů, konečně píše více osobně o lidech kolem závodů, popisuje i vlastní pokusy o okruh po 42 kopcích trasy Bob Graham Round. A já začínám trochu závidět :) a hlavně před nimi všemi hluboce smekám, protože ty výkony jsou neskutečné! Kapitola věnovaná jedné z legend – Jossu Naylorovi je naprosto neuvěřitelná, stejně jako kapitola o Helen Diamantidesové, která je zástupkyní ženské vrchařské špičky. Když pan autor líčí svůj vlastní závod Ben Nevis, je to docela drama, obzvlášť seběh dolů z hory. Tato část knihy – zhruba od druhé třetiny až do konce, bude každého běžce bavit. Bohužel dojde i na smutnou kapitolu o lidech, které běhání v horách stálo život. Ale bylo potřeba to říct – i přes pečlivou přípravu a osobní odpovědnost běžce jsou hory prostě hory a počasí nebo náhodě neporučíš.

Na konci knihy jsou přiloženy mapky běžeckých okruhů, o kterých byla v knize řeč a přísahám, že při pohledu na trasu Bob Graham round jsem docela zírala :). Ano, z textu jsem pochopila, že to je „masakr“ a počítat do 42 taky umím, jenže když pak tu trasu člověk vidí… a to jsem nestála pod žádným z těch kopců a oni to prosím běhají pod 24 hodin! Pan autor také dal k dobru několik fotografií a opět malé přiznání – zírala jsem na ty lidi docela dlouho. Po tom co jsem o nich četla, bylo neodolatelné podívat se jim do tváře. Škoda, že mapky a fotografie nebyly přiloženy přímo v jednotlivých kapitolách. Myslím, že by to knize přidalo na zajímavosti.

I přes rozpačitý začátek mohu knihu doporučit všem zájemcům o běh v přírodě, zejména v horách. Fakty na startu je prostě třeba se chvilku prokousávat a vydržet, protože pak to stojí za to.
Běhu zdar!

Kdo by chtěl vidět i několik obrázků, jsou k dispozici u článku na mém blogu.

P.S.: Po prvním letošním výběhu do menších kopečků můžu konstatovat, že kniha motivační přece jen je :). Když jsem supěla do třetího návrší a říkala si, že už by to stačilo, vzpomněla jsem si na Josse a spol. a došlo mi, že ty moje mírné stoupáčky, jsou vlastně v pohodě :).

Komentáře (0)