Stírací losy

recenze

Stírací losy (2017) 4 z 5 / MMacicekk
Stírací losy

Ingefrid přijíždí do Černé Vody, malé švédské vísky ležící uprostřed rozlehlých lesů, na jejímž okraji se rozprostírá temné jezero. Má se zde vypořádat s dědictvím po matce Myrten, kterou však nikdy nepoznala, jelikož byla vychována adoptivními rodiči. V tamní vesnici přijímá místo farářky a pouští se do pátrání nejen po minulosti své rodiny, ale i své vlastní. Hodně informací získává ze čtení starých dopisů a zažloutlých fotografií předků, přičemž na povrch vyplouvají dávná tajemství a bolestivé ztráty.

Stírací losy jsou třetí knihou ze série Vlčí kůže, kterou napsala Kerstin Ekman, švédská spisovatelka, jejíž román Černá voda z roku 1993 získal četná ocenění včetně proslulé Augustovy ceny. Autorka je známá především svými detektivními romány, které začala psát na sklonku 50. let. Postupně do svých románů promítá proměny společnosti švédského venkova a rolí ženy v ní, zkoumá matriarchální mýty a s nimi spojené symboly mateřství a plodnosti.

Tento obsáhlý román, jehož děj je tíživý, melancholický a depresivní, se odehrává v drsném švédském prostředí, kde panuje mrazivé podnebí a zdejší život není vůbec snadný. Ingefrid, hlavní postava této knihy, hledá nejen ztracenou víru, ale především to, kdo byli jejími předky. Náhlé zjištění, že je adoptovaná, nenese dobře a snaží se s tím vypořádat po svém a útěchu hledá především u Boha. Na svátek Všech svatých přijíždí na popud dopisu, který obdržela od advokáta, do Černé vody, aby se vypořádala s matčiným dědictvím. Cesta ji zavede za Kristin, nevlastní matčinou sestrou a zároveň její ošetřovatelkou, která se s její matkou velmi dobře znala. Ingefrid se dostanou do rukou staré dopisy a fotografie, které ji přimějí otevřít staré rány a dávno pohřbená tajemství.

Stírací losy nejsou vůbec jednoduchým čtením, a to nejen z toho důvodu, že v knize absentují uvozovky v uvozujících větách, ale i proto, že autorka často zaměňuje jména hlavních hrdinů (Eliáš je jednou Eliáš, poté Elis totéž u Kristin, která je jindy Risten) a rovněž nepředvídatelně přeskakuje z přítomnosti do minulosti a naopak, čímž si kniha žádá vaší plnou pozornost. Už při lehké nepozornosti se může stát, že ztratíte celou nit a budete tak nuceni vrátit se v textu zpět. Já jsem z toho byla zpočátku hodně zmatená, rovněž u chybějících uvozovek, postupně jsem si na obojí zvykla a nijak mne to nerušilo.

Líbilo se mi, jak byl podán život farářky Ingefrid, hlavně i z toho důvodu, že farářů mužů je mnohem víc a v této knize to bylo mé první setkání s farářkou jakožto ženou. Ingefrid nám vypráví strasti spojené s tímto studiem a práce jako takové a její nelehké postavení v roli ženy. Často při výkonu této práci pociťuje strach, není si jistá sama sebou, se vším souvisí její nízké sebevědomí a vše navíc zhoršuje střevní neuróza, kterou neustále trpí. Kolikrát jsem měla pocit, že se na tu práci nehodí, často jí tvrdili její posluchači, zejména při bohoslužbách, že je málo empatická a "otáčí se k nim zády". Ingefrid však opětovaně zmiňuje, že chce pomáhat lidem, ať to stojí co to stojí. Z postavy Ingefrid jsem měla často rozporuplné pocity, nemohla jsem si ji zhmotnit ve svých představách, doteď netuším, čím to mohlo být. Zajímavou postavou byl její syn Anand, čtrnáctiletý indický kluk, kterého adoptovala a přijala za svého. Záhy se projeví odlišná kultura, v níž vyrostl a s ní i několik nedorozumění a konfliktů. Anand je však jediná postava tohoto věku napříč celou knihou, neboť se v ní setkáme jen s dospělými postavami nebo s postavami, které již dostihlo stáří a s nimi spojené nemoci a neduhy.

Celkově se tak jedná o velmi depresivní čtení, vhodné spíše pro náročnější čtenáře, kteří knize budou věnovat svou plnou pozornost. Stírací losy budete často odkládat, ale ne proto, že by vás kniha nudila, ale abyste vstřebali všechnu tu tíživou atmosféru a nelehké osudy, které v ní převládají. V této knize mnoho pozitivního nenajdete, spíše naopak. Může se tak zdát, že jedinou možností je obrátit se ve víru v Boha, ale ani ten není všemocný.

Jak už jsem výše uvedla, kniha je především určená pro náročnější čtenáře, kteří umí číst mezi řádky a očekávají od knihy něco víc, než jen odreagování se. Hodně textu se též věnuje Bohu a křesťanství, takže by vám toto téma mělo být buď blízké, anebo by vám nemělo být na překážku.

Komentáře (2)

Přidat komentář

MMacicekk
08.08.2017

Děkuji moc za vysvětlení :-) Teď už tomu rozumím. Předchozí díly jsem bohužel nečetla a nenapadlo mě, že bych tam mohla nalézt vysvětlení :-)

Márinka
08.08.2017

Vysvětlení autora překladu pana Jaroslava Bojanovského:
S těmi dvojími jmény se to má takhle: Elis kdysi utekl jako čtrnáctiletý chlapec z domova, kde byl týraný, a změnil si ze strachu jméno z Elise Erikssona na Eliáše Elva.
Jeho pravé jméno už nikdo nezná. Kristin Klementsenová je podobně “rozpolcená”: úředně je Kristin, ale protože je poloviční Laponka, používá raději jí bližší laponskou variantu tohoto jména – Risten.

Autorka všechno podrobně vysvětluje a popisuje v prvním díle – Vlčí kůže.

Rozpolcenost postav v životě je jedním z hlavních témat celé trilogie. Například o Ingefrid Risten říká: “Večer na Všech svatých stála u dveří mého domu cizí žena. Byla odložená, nebo odňatá? Jak tomu rozumět?”