Štěstí v neštěstí

recenze

"Když mi bylo pět, maminka mi řekla, že klíčem k životu je štěstí. Když jsem přišel do školy, zeptali se mě, co chci být, až vyrostu. Napsal jsem "šťastný". Řekli mi, že nerozumím zadání. Já jim řekl, že oni nerozumí životu."
J. Lennon

Právě po tomto titulu od pana Hartla jsem sáhla vlastně úplně náhodou. Měla jsem naprostou čtenářskou krizi a nemohla jsem se začíst do žádné knihy. Chuť číst byla ta tam. Ale to se s Okamžiky štěstí prolomilo. Na dovolené jsem knihu spatřila u mamky na stole, a protože už jsem si ji notnou chvíli chodila prohlížet při návštěvách knihkupectví, nejen díky lákavé obálce, ale hlavně kvůli nápadu oboustranného románu a kvůli samotnému autorovi, který mne zaujal v několika tv show, kde účinkoval, tak jsem si ji drze po dobu dovolené od maminky přivlastnila. Díky za to.

Název Vám jako čtenáři nic neprozradí a anotace vlastně také ne. Pro mě to byla první kniha z autorova obsáhlejšího repertoáru.
Patrik Hartl je úžasný vypravěč, do příběhu vás dokáže vtáhnout a vám nezbývá než číst a věřit všemu, co je psáno. Oba hlavní protagonisté vám přijdou naprosto reální a prostředí pražských ulic si dokážete živě představit před očima. Pokud čekáte dramatické zápletky, salvy humorných okamžiků, nebo jen příběh plný šťastných chvil (jak by název napovídal), tak změňte očekávání.

Autor líčí příběh ze života, se všemi jeho nastavenými tvářemi. Hned úvodem nahlížíme do životů dvou sourozenců - starší vysokoškolačky Veroniky a jejího mladšího sedmnáctiletého bratra - právě tehdy, když je zasáhne tragická událost. My jako čtenáři budeme pozorovat jejich dospívání v průběhu líčené životní etapy obou dvou.
Každý bude nucen překonat nejednu překážku (ty jako by je přitahovaly). Bude se zdát, že cokoli udělají, musí nutně skončit průserem. A ačkoli žijí vedle sebe a zdánlivě prožívají to samé, každý si bude žít svůj vlastní osobitý příběh a s problémy se každý bude vyrovnávat jiným způsobem. Koneckonců, tak jako každý z nás!

Bude jen a jen na vás - na čtenáři, kým se rozhodnete začít. Jestli se budete jako prvním chtít probít Veroničiným příběhem, jak jsem to udělala já. S empatií k ženám a vztahovým problémům. Nebo se rozhodnete začít Jáchymem a sledovat jeho cestu z revoltujícího puberťáka v dospělého muže. Osobně doporučuji začít Veronikou, v její části je méně vyzrazeno o Jáchymovi, než je tomu naopak a do děje dle mého názoru vkročíte pak snadněji. Nicméně, je to jen mé subjektivní hodnocení.

Jednoznačné a velké plus patří autorovi za zpracování oboustranného líčení s využitím velkého spektra postav. Pan Hartl je pan Vypravěč. V rámci lehkého, nenásilného čtení vás ke konci čeká uvědomění si, že ačkoli žijeme životy po boku našich nejbližších, nikdy nežijeme ten samý život, každý si píšeme příběh sobě vlastní.

Jáchym: "Četl jsem teďka jednu knížku a tam se psalo, že to, co nazýváme štěstím, je prostě okamžik, kdy přestáváme mít strach."

Štěstí se opravdu skrývá jen v okamžicích, kterých si musíme umět vážit. Možná bychom měli občas méně přemýšlet a více si užívat, ale v míře. Možná bychom měli začít žít a ne jen přežívat. Toto všechno jsou pro mne jasná poslání knihy.

"Víš, co je ale nejhorší?" zeptala se, když po výmalbě uklidil poslední pokoj.
"Co?"
"Ani válka, ani komunisti, ani vězení, ani smrt. Nejhorší je samota. Na tu si nějak nemůžu zvyknout.

Co celkový dojem možná trochu kazí, je fakt (jak píše více čtenářů), že zápletek, krizových okamžiků a "megaprůserů" je v knize na dvě hlavy snad až příliš. Co se týče tématu nevěry, dle mého je jí v textu tolik, kolik v dnešní době všude na doslechnutí v kavárnách, nákupních centech nebo jen ulicích.
Občas mi vadily časové přesuny napříč líčením, ale nijak výrazněji děj nenarušovaly.

Titul doporučuji všem, kdo chtějí jednoduché čtení s kapkou vtipu i hořkosti, lásky i nenávisti, štěstí i neštěstí. Těm, co hledají příběhy psané životem. A hlavně těm, kteří vyhledávají kvalitní čtení od českých autorů.

Komentáře (0)