Když se čas měří polibky

recenze

Rune Kristiansen se jako pětiletý chlapec přistěhovává se svou rodinou z rodného Norska do amerického městečka Blossom Grove. A právě tady se seznamuje s Poppy Litchfieldovou, dívkou, s bílou mašlí ve vlasech, o které už jakoby od prvního momentu, kdy se setkali, tušil, že pro něj bude osudovou. Právě díky Poppy usoudí, že život v USA nebude možná až tak zlý, jak si myslel.
Poppy a Rune, nejlepší kamarádi. Navěky.

Jenže život ani pro malou, energickou, věčně usměvavou Poppy nebyl jen sluníčko. Její babičce, která pro ni byla nejlepší kamarádkou, s kterou zažívala ta nejlepší dobrodružství, právě dotikával vyměřený čas tady na zemi. Avšak ona sama byla přesvědčená, že po smrti přichází to nejlepší dobrodružství, větší než všechna tady na zemi, říkala, že člověk odchází na cestu domů.
Ještě než odešla na svou cestu připravila pro Poppy nové dobrodružství, připravila jí sklenici na tisíc polibků.

"..když jsem se ohlédla, jsem viděla, že drží velkou zavařovací sklenici naplněnou až po víko fůrou růžových papírových srdcí. "Páni! Co to je?" vykřikla jsem vzrušeně... "To je tisíc polibků. Nebo tedy bude, až všechna ta srdíčka vyplníš.""

Vývoj jejich vztahu je předem jasný. Z kamarádství se vyvine láska jako trám. Všechno se zdá růžové jak srdce na přebalu, den za dnem se tyhle dvě hrdličky zamilovávají více a více. Jenže jejich vztah čeká první těžká zkouška. Rune odjíždí zpět do Osla. Jeho otec se tam musí vrátit kvůli práci a jisté je, že to nebude na krátké období, takže musí jet celá rodina. Může tuhle zkoušku jejich láska vydržet? Nenaplní nakonec sklenici s polibky někdo jiný než Rune?
Trvá to krátkou dobu a Poppy s Runem přetrhne veškerý kontakt. Neodpovídá na telefony ani na zprávy, víc Rune z druhého konce světa nezmůže. Navíc Rune záhy zjistí, že Poppy i celá její rodina zmizeli z města a zdá se, že nikdo nic neví. Tak co se stalo?

"Dva roky mě nechala samotného na opačné straně Atlantiku, zatímco mi vrtalo hlavou, kde je. Co se s ní stalo? Co jsem udělal špatně? Až mě napadlo, že jsem ji možná tu noc, než jsem odjel, zatlačil moc daleko..."

Odloučení trvá dlouhé dva roky. Rune se jako už sedmnáctiletý mladý muž vrací do Blossom Grove. Shodou okolností se i Poppy vrátila. Ale kde byla? A dozví se Rune pravdu? On sám je teď někdo úplně jiný. Jeho zlomené srdce naplnila zlost a zášť, v žilách jako by mu koloval led. Začal kouřit a uzavřel se ještě více do sebe. Bude tomuhle Runemu Poppy důvěřovat?


"Adelis mi říkala, že už to není ten kluk, kterého jsme znali. Povídala mi, že od té doby, co se vrátili do Osla, s ním měli samé problémy... Jsou opravdu rádi, že Erika přesunuli zpátky sem. Chtěli, aby se Rune odpoutal od špatné bandy lidí, mezi které se dostal v Norsku."

Musím říct, že jsem byla potěšena stylem psaní, ačkoliv těžší téma na zpracování, ale tak lehce napsané. Autorka píše pohledy obou hlavních hrdinů v chronologickém časovém postupu, a tak se v textu každý zorientuje naprosto s přehledem.
Některé momenty, místa, chvíle byly vylíčeny tak autenticky, jako bych byla s hlavními hrdiny. Tady se zřejmě promítly autobiografické prvky.
Líbilo se mi poslání, které kniha nese, tedy užívejme si každý den, každý moment, koukejme občas více srdcem.
Mezi pozitivní faktory řadím oba hlavní protagonisty, Rune, jakožto drsňák, kluk z Norska s modrýma očima a dlouhými blond vlasy? Skvělé, nápadité a originální. Poppy, jakožto energická, uvědomělá holka, která je navíc skvělá muzikantka.
Další plusový bod za vyvolání slz. Je skvělé, když tohle autor dokáže. (Ono určitě i záleží v jakém rozpoložení knihu čtete, ale u mě to bylo uhození hřebíčku na hlavičku, proto bych možná těmi slzami dokázala naplnit nové Aralské jezero.)
Ačkoli bych asi mohla pokračovat další hodinu v pochvalách, tak poslední z plusů udělím za udržení čtenáře v jakési utopické naději.

Pokud mám vytknout nedostatky, tak za mě jeden opravdu velký knížka má! Je jím jednoznačně zadní obálka a jasný spoiler. Bez něj by knížka byla o rozměr lepší a efekt mohl být dvakrát takový.
Další minus musím udělit za to přeslazení v druhé polovině knihy, byla tam zbytečná asi tak dvacetistránková cukrová vata.
Slovo "zasténat" podle mě není tím, které bych chtěla tolikrát přečíst.
A ještě musím zmínit, že postavám se dal kolikrát jejich věk jen s obtížemi věřit. Klidně mohli být alespoň o půl dekády starší a na příběhu by to jen přidalo.
Plus malý poznatek k vedlejším postavám, určitě by nebylo na škodu dát jim více prostoru a více propracovanosti.

Tisíc polibků je příběh plný lásky, té nejčistější. První lásky, která má trvat navždy a věčně. Navěky. Kniha nás dokáže naplnit pocitem ryzího štěstí a následně nás dokáže srazit až na samé dno. Dokáže v nás udržet naději. Probudí v nás víru v něco víc. Donutí nás se zamyslet nad naším vlastním životem. A neposlední řadě naše srdce málem pukne!

Ačkoli jsem vypsala několik nedostatků, tato kniha si dobyla místo u mě v srdci, dokázala ve mně vzbudit myšlenky, které jsou důležité, jako například vážit si života v jeho čiré podobě. Nemáme možná zítřek, ale dnešek tady je a my si ho musíme vychutnávat celou duší i tělem. Plakala jsem na začátku i v závěru. Otázkou je, zda bylo nutné zařadit epilog, možná ano, možná ne, zase ve mně vzbudil takové to čtenářské hlodání, jestli se tím kniha nepokazila, nebo naopak, jestli hodnotu knihy epilog pozvedl.

Závěrem jen řeknu, že když si knihu přečtete, litovat toho určitě nebudete.
"Měsíční paprsky v srdci a v úsměvu slunce."

Komentáře (0)