Les nad město, losí mládě nad štěně

recenze

Od obálky po recenzování.. celou dobu jsem si Dopplera úžasně užívala!
Severská literatura tak pro mě nyní není už jen krimi a thriller. Norský naivismus v čele s opěvovaným Erlendem Loeem se u mě vyhoupl do popředí hierarchického žebříčku.

Hlavní protagonista se jmenuje Andreas Doppler, je to úspěšný čtyřicátník, žije v Oslu spořádaný život se svou manželkou a dvěma dětmi, bydlí v nově zrekonstruovaném domě a po všech směrech žije v dokonalé harmonii. Jenže takhle by to byla asi trochu nuda, že.

Při jedné ze svých tradičních cyklistických projížděk se Doppler ocitne vlivem nehody v borůvčí. Tato nehoda má za následek vodopád změn v Dopplerově životě.
Od výpovědi v práci, opuštění manželky, dcery i syna, po přestěhování se do lesa a "adopce" losího mláděte, jehož matku byl Doppler kvůli hladu donucen zabít.
Při pobytu v lese se utvrzuje o svém přesvědčení, že nemá rád lidi, jejich píli, jejich povýšené úsměvy, pachtění se za penězi. S Bongem (jméno losího mláděte) si v lese naprosto vystačí. Do civilizace schází jen kvůli nízkotučnému mléku.

...nízkotučné mléko reprezentuje to nejpozoruhodnější, čeho lidstvo zatím dokázalo dosáhnout. Každý pitomec si ve všech dobách dokázal obstarat obyčejné kravské mléko, ale krok k nízkotučnému vyžaduje geniální nápad a dokonalou separační techniku a to by bylo možné realizovat teprve v moderní době. A dost se obávám, že se lidstvo nikdy nedostane dál. Nízkotučné mléko bude pravděpodobně navždy trůnit na vrcholu. Nicméně představuje pro nás výzvu k dalším snahám.

Po seznámení se s postarším modelářem, se mu dostane nápadu vytesat totem na počest svého zemřelého otce. Nebo spíš na počest jeho zbytečnosti..

Avšak ačkoli se zprvu les zdá jako ideální místo pro misantropy takovéhoto rázu, i v lese začíná být brzy přelidněno. Prvním nově příchozím je Dopplerovo asi čtyřletý syn Gregus, rozumí si s Bongem a Doppler v něm vidí jakousi naději, pokud se tedy oprostí od píle. Ovšem další nově příchozí už nejsou vůbec vítáni. Rádoby napravený pravičák, vykradač domů, kterému před nějakým časem Doppler pomohl vykrást vlastní dům, modelář, se kterým navázal Doppler při svém pobytu v lese asi nejužší vztah a to není vše, přijíždí sem na běžkách i bratr jeho ženy, oznámit mu, že má čas do května se vrátit, protože přesně v květnu má jeho žena porodit jejich třetí dítě. No zkrátka, tohle už je na jednu osobu, odmítající pravidla konzumu přespříliš.

„Problém je v tom, že jakmile lidé zaplní nějaký prostor, vidíte lidi a ne prostor. Velké, pusté oblasti přestanou být velkými, pustými oblastmi - stačí, aby v nich byl jeden člověk nebo víc lidí. Lidé určují, na čem bude spočívat pohled. A lidský pohled směřuje skoro vždycky k jiným lidem. Tímhle způsobem vzniká dojem, že člověk je důležitější než to na zemi, co není člověk. Je to nakažlivá iluze. Možná když dojde na věc, jsou nejdůležitější losi.“

Na obálce se píše: "Schopnost psát vtipně a srozumitelně o složitých věcech.." Tak tohle je přesně to, co za mě vyjadřuje celou podstatu tohoto titulu.
Ačkoliv je každý řádek protkán sarkasmem a ironií, v knize je neskutečno mnoho pravdy! To opovržení nad uniformitou spojenou s konformitou je vykresleno geniálně vtipným, lehkým způsobem. Navíc je celý obsah doplněn o tak milé a vtipné části, až vás to zahřeje u srdce, někdy je ale také plný pravdy, která u srdce zabolí.

"Nemám rád lidi. To je jisté. Ale začal jsem chápat, že musím být natolik velkorysý, abych přiznal, že to vychází z mých znalostí těch, jež mě obklopují, tedy obyvatel Norska. Kvůli nim jsem přijal tak strašně dramatický závěr. A to přirozeně nestačí. Musím se setkávat s jinými lidmi. Musím se otevřít tomu, že někde venku může existovat inteligentní život, který reprezentuje něco jiného. Budu putovat tak dlouho, dokud tohle jiné nepotkám. Nebo dokud se s nezvratnou jistotou nepřesvědčím, že to neexistuje.“

Ještě jednou tedy zopakuji, že jsem románem byla mile potěšena. Neudála se žádná významná krystalizace děje, nebraly mě záchvaty smíchu ani pláče, ale jakožto čtenáře mě kniha donutila k zamyšlení, což je podle mě ještě okázalejší hodnota. Musím ale otevřeně přiznat, že do pokračování se nehrnu, protože se bojím zklamání, takže asi počkám, až bude zase na takovou dávku cynismu a sarkasmu nálada a pustím se do Náklaďáků Volvo.

Komentáře (0)