Starý, nový Houellebecq

recenze

Michel Houellebecq je poměrně známá, byť značně kontroverzní osobnost moderní francouzské literatury. Tento člověk, který leckoho zaujme svým vzezřením, musí zákonitě zapůsobit ještě více na samotné čtenáře svých knih. Čím přispívá, po staletích rozmachu francouzské literatury, která si do své hloubky, kvalit a proslulosti jen tak s kdejakým jiným národem nezadá, do pomyslného vínku písemnictví?

Především můžeme mluvit o naprosto neomezené a svým způsobem neotřelé otevřenosti a kritice. Tím začíná i spisovatelova kontroverznost. Autor využívá černého humoru, vulgarismů, satiry, ironie a dalších nelítostných pojmů a prostředků a opírá se do způsobu života, smýšlení a problémů, jež se týkají nejen Francouzů, ale i zbytku západní kultury. Lidé, berou to, co se kolem nich děje jako normu, mají podvědomě zakódovaná pravidla „hry“ ve společnosti. Následně ale nastupuje Houellebecq a mluví o tématech, která v naší civilizaci plné „politické korektnosti“ či mediálního ždímání musí zákonitě vzbudit reakci. O čem vlastně autor píše? O všem, co neradi posloucháme, píše o tom špatném. Skrze své texty sdílí svůj pohled na svět, na svět plný bezcharakternosti, „módního nihilismu“, bezcílnosti a nesmyslnosti našeho pokryteckého a povrchního života konzumní společnosti. Samozřejmě nechybí ani svérázné ďobnutí si do náboženství, ať již do islámu či křesťanství. Erotické pasáže či obraz nalinkovaného a individualistického poslání jedince nejsou žádnou výjimkou…

„Není pravda, že lidé jsou jedineční a každý si nese v sobě nezaměnitelnou výjimečnost; ve svém případě jsem každopádně žádnou stopu výjimečnosti nepozoroval. Je většinou marné unavovat se rozlišováním individuálních osudů a charakterů. Myšlenka jedinečnosti lidské osobnosti je stručně řečeno jen nabubřelá absurdita. Na vlastní život si vzpomínáme, píše někde Schopenhauer, o něco víc než na dávno přečtený román. Tak je to: jen o trochu víc.“

Příběh nás seznamuje s průměrným, obyčejným čtyřicátníkem, Francouzem Michelem, kterému právě zemřel otec. Hlavní hrdina, podobný protagonistovi z Camusova Cizince, necítí žádné city ani poté, co se ukáže, že otec byl násilně zavražděn. Na rozdíl ale od prve zmíněného díla, zde jde o problém civilizační – Michel je produktem civilizace. Má své jisté místo, žije si jednoduchý život bez povinností a závazků, nenajdeme zde nic hlubokého, jen snadné proplouvání. Nikoho nemiluje, není ctižádostivý, neusiluje o žádnou formu seberealizace… Po smrti svého otce prodává zděděný majetek a vyjíždí za sexem do Thajska. Michel, obraz člověka moderní doby, nepotřebuje lásku ani nehledá nic vyššího, jde mu pouze o uspokojení svých primárních potřeb… Zde si, kromě shledání se s obyčejnými a nesnesitelnými lidmi, turisty z Evropy (které tak moc dobře všichni známe) – symbolizující nadutost a povýšenost evropského způsobu přemýšlení, plní svůj sen a cíl – provozuje sexuální turistiku. Ani zde se nevyhneme kritice, tentokrát adresovanou ženám v Evropě. Autor líčí, jak již nejsou schopny takové lásky a oddanosti jako ženy v chudé zemi třetího světa, upozorňuje na nedostatek citů možná i neschopnost je vyjádřit či vůbec pociťovat… Na konci výletu se seznámí s mladou Valérií, s níž po návratu naváže milostný vztah. Ta mu dává, slovy Michela „vše“, kniha je opředena mystikou, neboť toto vše zahrnuje v knize pouze její tělo. Samotná Valérie pracuje v turistice, plánuje turistům program. Její milenec ji chce pomoci růst vzhůru v hierarchii společnosti a navrhne ji, aby zařadila do programu sexturistiku – turisté si vybijí sexuální frustraci, způsobenou zánikem tradičního způsobu vztahů mezi muži a ženami, a tropům přinese finance a rozvoj. Tento projekt je úspěšný a Velérie se posouvá dál v žebříčku prodejů. Postupem času jim ale dojde, jak je jejich počínaní nesmyslné a přijímají rozhodnutí se, že začnou od začátku, někde jinde, v jiné, chudší, prostší a naplňující zemi a civilizaci. Osud ale tomu nedopřeje a Valérie je na jednom ze zájezdů zastřelena islámskými atentátníky… Michelovi poté nezbývá než trpké uspokojení nad každou zprávou o mrtvém palestinském dítěti či těhotné ženě…

Skrze poměrně jednoduchý příběh, dialogy a vnitřní monology hlavního protagonisty vidíme do autorovy duše. Je opravdu naše civilizace „nemocná“ a tak bezcitná a zaměřená sama do sebe tak, jak je nám v knize prezentováno? Je správné, že se západní pokrok, honící se za efektem a úspěchem, šíří do dalších krajin námi ještě nepolíbených a narušuje něco unikátního, místního? Nebo má každá civilizace svá slabá místa a Houellebecq vidí vše příliš černě? Na to vše si čtenář musí najít odpověď sám, faktem bez pochyb zůstává, že autor rozčeřil stojaté vody a my, jako čtenáři a nositelé západní kultury, máme nad čím přemýšlet…

Komentáře (0)