Ta druhá strana života – beznaděj, temnota, samota, nejistota, idol, Bůh a „láska“

recenze

„Skutečnost ve vzpomínkách nebo vyprávění je nakonec jen zhuštěný výtah. To, čemu se říká pravda, se konstruuje výběrem a vyřazováním. Pokřivením a překrucováním.“

V kontextu české a v České republice vydávané literatury se i přes zdejší obrovský knižní trh jen zřídkakdy setkáme s korejskou literaturou, jedná se v našich luzích a hájích o poměrně neprozkoumané končiny. Poslední léta se ale snaží tuto „neznalost“ změnit nakladatelství Argo edicí Současná světová próza (SSP), pravidelnými překlady knih z Dálného východu, jedním z takových počinů je i existencionální próza Ta druhá strana života, jejímž autorem je I Sungu, o kterém se mluví jako možné naději na Nobelovu cenu za literaturu.

Knihou nás již od samého počátku provází jakýsi neznámý korejský novinář a spisovatel. Jeho úkol je vskutku nelehký – sepsat biografii spisovatele Pak Pugila s důrazem na kontext jeho literární tvorby. Náš novinář nemá tedy jinou možnost, než nastudovat Pak Pugilovo dílo a s autorem se osobně setkat. A zde vše doopravdy začíná…

Pak Pugilovo dětství nebylo z nejšťastnějších. Nemá otce. Tedy má, ale ten je příliš daleko a tolik zaneprázdněn. Pak má rovněž zakázáno chodit do zadní zahrady, kde roste lahodný tomel. Jeden by řekl, že se skoro jedná o vyhnání z ráje. Ale počkat! V domku v zadní zahradě někdo je. Přebývá tam, a je dokonce v okovech… Po (sebe)vraždě tohoto neznámého muže se z života hlavního protagonisty rovněž vytrácí i matka. Okolnosti ji nutí odejít a opustit své dítě. Nemá na tuto souhru osudu a náhod vliv i hlavní hrdina…? Čtrnáctiletý Pak po strastiplném soužití a života u svého strýce činí životní rozhodnutí – zpřetrhat všechny vazby na „domov“ i rodinu. Odchází a nechává po sobě spoušť, nemá nikoho „na své straně života,“ je sám. Novým domovem se mu stává vlhkem prosáklá, nízká, černá i za bílého dne temná místnůstka. Pugil není nicméně s to navázat kontakt s vnějším světem, vše jakoby proplouvalo kolem něho a vůbec se ho netýkalo. Tohle není jeho svět, je to svět těch „druhých“ nemá smysl se jakkoliv angažovat, dokonce to ani není možné. Je jiný. Po četných dnech v tmavé kobce mu ale svitne naděje – náhodné, či vyšší silou plánované setkání v kostele, odehrávající se za magických tónů kláves…

Příběh samotný a hlavní dějovou linku lze ale chápat jako jakýsi příběh, řekněme v lecčems podobný i spoustě jiných. Důležitější je to, co jest pod povrchem věcí – Pugilovo nitro. S napětím sledujeme jeho jednání, ovlivněné traumatickým dětstvím, nejistotou a neschopností, ba nemožností stát se součástí společnosti. Hledá něco více, to, co ne každý mu může dát – spřízněnost, podobnost a určité porozumění… Další otázkou je, jestli je náš hrdina vůbec schopen dojíti v tomto světě klidu, přátelství, dokonce i nalézt lásku. Najít smysl svého bytí, uvědomování si své jinakosti a absolutní uzavřenost vůči vnějšímu světu, to vše nám, čtenářům, předkládá již starší Pak Pugil dívající se prazvláštně z okna a přitom vypráví novináři svůj příběh…

Každý, kdo má chuť seznámit se s trošku jinou formou knihy, kde se prolínají texty „neautorské“, řekněme knihy v knize, nebo si vyslechnout jeden životní příběh, určitě nesáhne vedle. Kniha, která je doslova napěchována hlubokými myšlenkami, vnitřními monology a snahou ospravedlnit a vysvětlit své jednání:

„Od samého počátku jsem si tady připadal nepřípadně. Nehodil jsem se sem, cítil jsem se nesvůj, jako když je člověk špatně oblečený. Styděl jsem se.“

Komentáře (0)