Spor humanismu se středověkem

recenze

Oráč a Smrt, klasické dílo německojazyčné literatury, má co nabídnout i současnému čtenáři, protože mluví k universálnímu člověku. Spor mezi Oráčem a Smrtí, jež mu vzala milovanou ženu Markétu, můžeme současně pokládat za dialog mezi nastupujícím humanismem a středověkem.
Při rozhoduje bůh. Markétin život byl podle něho darem od něho stejně jako moc Smrti. Té přisuzuje vítězství, ale Oráčovi čest: k jeho žalobě ho opravňuje spravedlivý žal. Na konci díla jakoby měkce „svítá“ smírem a nadějí.

Ze všeho nejvíc mě zaujala zdánlivá anachroničnost díla: až na několik rysů, připsaných většinou Smrti, bylo všechno, jenom ne středověké (1407). Sám Oráč je již ztělesněním humanismu.
S kým vlastně máme tu čest? O sobě Oráč prozrazuje, že od mládí čítal v knihách o bohu, že těžce nesl bolest ze smrti každého svého dítěte a že po ovdovění uvažuje o vstupu do duchovního stavu. Do veršů závěrečné modlitby vkládá anagram JOHANNES. Má zřejmě široký geografický obzor: zmiňuje Rýn a Dunaj. Své vzdělání prozrazuje parafrází Aristotelova zákona vyloučeného třetího („Dvě slova napříč postavená pravdivá pospolu býti nemohou.“).
Smrt pronáší řeč na obhajobu sebe samé. Zaštiťuje se argumenty: je rovnostářská (což Oráč vyvrací); čeká každého; bez ní by nastalo přeplnění země; štěstí snadno pomíjí a samy jeho předměty působí žal; je lépe zemřít mlád a nezbědovaný; přestavuje návrat z výkyvu života do přirozeného stavu nebytí; Oráč si směl vybrat, zda se zřekne lásky, tím i bolesti, nebo bude snášet bolest jako důsledek lásky; co se nemůže vrátit, máme brát, jako by nikdy nebylo naše (totéž radí Descartes ze svojí mentality barokní).

Autor, poněmčilý Čech Jan ze Žatce, promlouvá Oráčovými ústy jako renesanční člověk. Všímá si krásy fialky i chování zvířat (např. vzájemné věrnosti partnerů) – tady bychom se ale mohli zeptat, pozoruje sám přírodu, nebo jen reprodukuje bestiářový stereotyp. Žádoucí a nehříšné zábavy jako sport, tanec, skoky a hudba jsou podle něj potřebné, navrhuje inspirovat se Římany i ve věcech životního stylu. (Píše ve stejné době jako Jan Hus!) Z antických reálií se u něj objevují Pýthagorás, Platón, Academia, Alexandros, Nero, Seneca a Boëthius, tedy autority hojně citované i ve středověku (s určitou výjimkou Platóna).
Projevuje také určitý ironický humor, jak je vidět na motivu motyky („Kanstu es versteen, stumpfer pickel?") Ten mi přišel ze všeho nejmodernější. Jako renesanční individualismus na mě působí, když Oráč prohlašuje, že nikdo ještě nebyl tak oplakáván jako jeho Markéta. (Vzpomeňme si na pohřební řeč Vojtěcha Raňkův z Ježova nad Karlem IV., která vyjadřuje univerzální Bolest vůbec pomocí aluzí na Jeremiášův pláč.)
Pokud jde o důstojnost člověka, Smrt upozorňuje na odpudivost jeho fýzy (devět děr, z nichž vyhází neřádstvo) i na faleš a pomíjivost krásy. Zaujal mě jakoby barokní naturalismus: Smrt radí vyhrabat ze země krásky, které žily před stovkou let, a dosti mrazivá je i následující představa člověka naruby: „... aby tě hrůza nepojala, kdybys rysí oči měl a zevnitř popatřiti mohl“. – Oráč ovšem odpovídá, že vše bylo stvořeno dobré a člověk byl postaven nad toto stvoření; jeho oči zrcadlí nebesa, kdežto rozum se ocitá v bohu i nad ním. Až šokující pro mě byla baroknost těchto veršů, které jako by evokovaly motiv „transi", tlejících těl: „Alle rosenfarbe Mundlein mussen ascherfarb werden, alle rote Wenglein mussen bleich werden, alle lichte Euglein mussen tunkel werden.“
A odzbrojila mě filosofická úvaha Smrti o tom, co vlastně jest: „Wir sein nicht vnd sein doch etwas. Deshalben nicht, wann wir weder leben, weder wesen noch gestalt noch vnderstant haben, nicht geist sein, nicht sichtig sein, nicht greiflich sein; deshalben etwas, wann wir sein des lebens ende, des wesens ende, des nichtwesens anfang, ein mittel zwischen in beiden.“
Zajímavá je tu určitá spirituální obdoba lidového monarchismu: Oráč neobviňuje boha, nýbrž raději Smrt, tak jako lid často vinil spíš úředníky než panovníka.
Jednoznačně středověké motivy občas rozvíjí Smrt: všechno lidské pachtění je podle ní jen „marnost a újma na duši“. Tragika lidského života vězí v nemocech, smutku a nejistotě konce (středověký topos, který nacházíme i u Mistra Jana Husa). Ani sedmero umění a magie nepomohou proti smrti a světem hýbe chtíč, chamtivost a pýcha.

Ačkoli má dílo středověkou formu dialogu, jeho obsah je nadčasový a odkrývá dynamické napětí na rozhraní dvou epoch.

Komentáře (0)