Mistr Jan Hus: Dcerka aneb O poznání cesty pravé ku spasení

recenze

Drobný traktátek, který Jan Hus sepsal v ústraní po vyhnání z Prahy, se obrací na komunitu bekyní – laických žen, jež se rozhodly přizpůsobit svůj život evangeliím, nakolik to jen bude možné. Modelovou čtenářkou, „dcerkou", je tedy právě bekyně. To však neznamená, že by autorovy rady do duchovního života neměly universální hloubku.

Thelogické nebo filosofické myšlenky, které tu Jan Hus předkládá, nejsou původní a nevybočují z rámce vrcholně až pozdně středověké mentality. Kromě biblických textů, jako jsou pavlovské epištoly (např. představa o pošpinění svého podobenství s bohem), odkazuje Dcerka jmenovitě na Orosia, církevní Otce Augustina a Řehoře a na Bernarda z Clairvaux (odtud názor, že hříchem se stává jedině čin provedený s přitakáním vůle), z nekřesťanských autorit na Aristotela a Ovidia (myšlenka o utrpení ze světské lásky); naopak nezmiňuje - zřejmě z dobrých důvodů – vliv „kacířského" Viklefa, jenž se zřetelně hlásí v představě předzvědění.
Přesto trochu provokuje, neboť i sem, do malého a důvěrnějšího katechismu, vsouvá kritiku duchovenských nešvarů (simonie, smilstva a lakoty) vedle světáctví a rozmařilosti (tance, her, módně prostřihovaného šatu, záletnosti a pomluvy). Nelze ho prohlásit za extremistického asketu, nepřipouští výčitky svědomí za pouhou promluvu nebo ukojení hladu. Kněžské svědomí přesto má být "pokorné a smutné" (náznak, že Dcerka není určena jen a pouze bekyním), proti světské veselosti staví duchovní radost. Mám dojem, že to bude totéž, jako když člověk vymění pozemskou lásku za mnohem dokonalejší, otevřenou v celibátu.
Celibát, eventuálně jeho protějšek – smilstvo – zmiňuje Hus o něco častěji, než jsem zvyklá u katechetické literatury. To může být dáno (a snad to opravdu dáno je) podněty ze zpovědní praxe, na druhou stranu mám dojem, že jde u něj zároveň o prvek osobní zbožnosti. Tomu se zdá nasvědčovat, že celibát nevnímá jen účelově, jako nástroj pastorace, ale také mysticky: Hned v úvodu Cesty o něm píše jako o poutu mezi Kristem a dcerkou (ať už jde o bekyni, tedy příjemkyni konkrétní, nebo o duši, a pak by měla jeho slova platnost všeobecnou).
Třikrát cituje Jan Hus lidové rčení, třebas: „Křivé dřevo staré nebrzo kto napraví." (čili že starý křivý strom těžko kdo narovná). Naráží také na lidový zvyk, kdy mládež na sv. Jana Evangelistu skákala přes plot. Má zřejmě smysl pro realitu, který se manifestuje naturalismem až překrásně mrazivým, líčí-li povahu stáří. (Duševní bída se mu tu prolíná s tělesnou.)
Sv. František k bohu dospívá skrze konkrétní a hmatatelné tvary, jako je umbrijská réva, kdežto Hus - nevybočuje z rámce abstraktní scholastiky - čte boží rukopis ve struktuře duše, v mentálních mocnostech, které má za analogii svaté Trojice.
Neobyčejně důležitou roli hraje u něj rozum, v trojiční analogii ztotožněný s Otcem. Jak je ve středověkém myšlení obvyklé, funguje u Husa jako distinktivní rys člověka a v souvislosti s tím i nástroj spásy; na tento druhý aspekt klade ovšem mimořádný důraz. Bůh je podle něho bezhříšný, protože vševědoucí; stejně tak svatost vzniká z rozumu, neboť člověku či andělu umožňuje poznat, tudíž zamítnout hřích. Nenapadá mě, jak jinak to nazvat než zdánlivě anachronicky, sókratovsky – etickým intelektualismem.
Už v „Dcerce" se projevují myšlenky, které na Mistra zřejmě působily v Kostnici: například že je lepší krátký život než dlouhý nebo že projevem lásky k bohu je ochota radši zemřít, než abychom překročili některé jeho přikázání.
Autorovo inkluzivní pojetí svatosti, ovlivněné hnutím Devotio moderna, zvlášť nevybočuje z mentality pozdního středověku. Podle Husa má každý značnou naději na spásu - ta závisí nikoli na urozenosti, ale na kajícnosti a lásce k bohu, jichž je schopen, „kdo chce" (!). Zejména nás má povzbudit příklad apokryfního Dismy, lotra ukřižovaného po pravici Páně, jenž se před smrtí obrátil. V souladu s tím autor doporučuje časté přijímání laiků – čili novinku, která v té době byla předmětem diskusí na universitě.
Jako každá umělecká literatura, která kdy vznikla, se i „Dcerka" vyrovnává se skutečností člověkovy smrtelnosti. Rozvíjí motiv lidské rovnosti tváří v tvář zmaru, příznačný pro soudobé tance smrti (Todestanzen) – je vlastně literární analogií těchto výtvarných projevů. "Co prospěje krása, urození, bohatství, umění" před smrtí? táže se Jan Hus. Jeho úvahy nad křehkostí života reflektují realitu středověku. Ve víru četných a nepředvídatelných úmrtí zůstává jedinou jistotou – centrum securitatis – víra.

„Dcerku" lze číst jako soubor rad do vlastního duchovního života stejně jako vhled do spirituality jedné z nejvýznamnějších osobností evropských dějin. V obou případech je cenným svědectvím.

Komentáře (0)