Solidně umotané vlákno

recenze

Tenčí než vlákno pavučiny (2019) / CleoXandra
Solidně umotané vlákno
Na třetí knihu tohoto nenápadného a skromně „zalezlého“ autora jsem se fakt těšila, protože mě hlavně zajímalo, s čím přijde teď a zda aspoň trochu solidně naváže na předchozí pozoruhodné kousky. A musím říct, že mě nezklamal. Podle mého názoru posunul touto novinkou kvalitu tvorby zase o krůček výš.
„Tenčí než vlákno pavučiny“ je sborník pěti kratších próz (povídek), zakončený rozměrnější titulní prózou, která formátem odpovídá novele, šíří záběru odpovídá románu, a vypravěčským pojetím je tak něco mezi. Ale vezměme to popořadě.
Nejprve ke zmíněným pěti povídkám: jsou tematicky tak rozdílné, že už to snad ani víc nejde. Autor tak dal jasně najevo, že ani nezamýšlel postavit soubor na nějaké jednotící linii. Místo toho poskládal pořádně rozmanitou mozaiku. Protagonisté příběhů tvoří pestrou směsici. Například spisovatel, okolnostmi vtažený do víru lehce mysteriózního krimi-thrilleru, v němž mu ve finále půjde o život. Jindy zas poněkud jednoduchý dělník, konfrontovaný ubohou realitou zpackaného života – a jak z toho ven? Jak jinak než dost bizarně. Dalším „hrdinou“ je lehkomyslný venkovský plejboj, jemuž zbabělost brání ukončit vztah s nemilovanou přítelkyní. A zadělá si tím na malér. Zcela jinou sortu zastupuje chladnokrevný gauner, snažící se protlouct kulisami zhrouceného světa. A tomu všemu se totálně vymyká dvojice architektů, vzdálených časovou propastí čtyř století, kteří řeší totožnou záhadu při výstavbě, resp. rekonstrukci jednoho a toho samého kostela. Všechny povídky mají společného jmenovatele: Raichlův strhující vypravěčský styl. Na začátku je tajemství nebo jiná forma nejasna, a toto se postupně rozplétá až k pointě, která je buď překvapivá nebo bláznivá nebo oboje. Výsledkem je čtenář, který se nemůže od knihy odtrhnout, dokud to nedočte.
Tak, a teď k avizované rozsáhlejší titulní próze. V ní autor vkročil na tenký led projekce z ženské perspektivy. Jinými slovy, znovu použil ich-formu, ovšem tentokrát není vypravěčem muž, nýbrž žena. A musím říct, že jsem chvílemi žasla před jeho schopností vcítit se do holčičího myšlení a prožívání. Hrdinka příběhu, záměrně bezejmenná (ano, ani jedinkrát se v knize nedozvíme její jméno), prožívá celou řadu situací, které většina z nás dobře zná. A velice trefně, otevřeně a pěkně bez obalu je glosuje (a mužskou polovinu lidstva při tom vůbec nešetří). Kostra děje drží pěkně pohromadě, vyztužena železnou logikou. Když už to vypadá, že poněkud excentrická love story, tvořící první plán, spěje k obligátně rozmělněnému vyvrcholení, přijde dramatický zvrat … ale dál už nebudu ani naznačovat, přečtěte si to sami :).
Čtivost knihy je umíchána především ze směsi humoru ostrého jak břitva, přecházejícího z laskavé shovívavosti až do kousavě ironického sarkasmu, a promyšleně dávkovaného napětí, ochuceného kořením tajemna s prvky šibalské paranormality. To vše je zapečeno obratnou stylistikou, postavenou na hravé práci s češtinou, podpořené nadprůměrně bohatou slovní zásobou. Díky této dobré řemeslné práci jsou Raichlovy knihy nebezpečně chytlavé – umí pobavit, napnout i přimět k zamyšlení.
Dobrá, přejděme ke shrnutí dojmů.
Plusy: podmanivá čtivost, dynamický vypravěčský styl, promyšlená dějová stavba, provokativní myšlenková bohatost, velmi dobrá práce s češtinou.
Mínusy: příliš stručné nebo chybějící popisy prostředí a vzhledu postav. Já osobně to za mínus úplně nepovažuju, naopak, vnímám to jako určitou inspiraci kafkovskou neurčitostí, ovšem některým čtenářům může výpravnost chybět.
Sečteno, podtrženo: autor zase posunul laťku o něco výš. O důvod víc litovat, že publikuje pouze pro úzký okruh příznivců, pročež zůstává širší čtenářské obci prakticky neznámý.

Recenze je zveřejněna též na mém blogu:
cleoxandrablog.mozello.cz/blog/params/post/1909578/

Komentáře (0)

kniha Tenčí než vlákno pavučiny recenze