Slib

recenze

Odeonky jsou kapitola sama pro sebe. Dost dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla na jejich font (a stále jsem se s ním tak úplně nesžila), ale jejich obsah mi pokaždé stál za to, abych tenhle svůj problémek překousla. Nabízí totiž vždy něco navíc - ať už příběhy s neotřelými tématy, cizokrajné autory, s nimiž se zas tak často nesetkátme, anebo netradičně zpracované vyprávění. A byť se někdy s knihou nepotkám, vždy si něco odnesu.

Slib, rodinná sága zachycující období mezi lety 1985 - 2018 v Jihoafrické republice. Naprosto zjednodušeně se jedná o období konce apartheidu, což bylo uskupení bílých Afričanů, kteří legalizovali rasovou segregaci (černé obyvatelstvo se tak ze zákona stalo obytelstvem druhé kategorie, na jejichž práva nikdo nebral ohled, naopak byl vydáván jeden diskriminační zákon za druhým), po vlnách protestů a mezinárodním tlaku byl apartheid zrušen a prezidentem se stal Nelson Mandela, aktivista a politický vězeň. Vypadalo to, že do země přichází období plné změn a naděje. Jak se ale dočteme v příběhu rodiny Swartových, očekávání se tak úplně nenaplnila...

Swartovi jsou privilegovaná bílá rodina, která své černé zaměstnance nevnímá jako živé tvory, chová se k nim jako k věcem. Přesto si však Rachel, matka rodiny umírající na rakovinu, vynutí na manželovi slib, že přepíše služebné Salome, která se o ni v poslední a nejhorší fázi rakoviny trpělivě stará, malý domek (no, domek, je to spíš taková polorozpadlá chajda). Slib slyší i nejmladší z dětí, Amor. Ovšem s odchodem matky, zmizí i onen slib. Jediný, kdo za něj bojuje je Amor, nejmladší z potomků, pro svou rodinu naprostá podivínka....

Nebudu vám tady rozepisovat charakteristiku jednotlivých postav (bych se zase musela rozčílit), co vám ale sdělit musím je, že tohle je přesně ta kniha, která vám připomene, kolik toho ještě nevíte. Historie JAR a její vliv na současnou situaci jsem si vyhledávala pěkně dlouho! Proč? Protože jsem žila v přesvědčení, že Nelson Mandela byl něco jako hrdina amerického filmu - přišel, změnil a všichni žili šťasně až do smrti. Jo, naivka, těší mě!

Celou dobu běhěm čtení Slibu totiž mezi řádky zjišťujete, že zrušení apartheidu v postojích mnoha (většiny?) lidí vůbec nic nezměnil. Privilegovaní bílí se stále chovali jako páni tvorstva, a to nejen pár let potom, ale i v současnosti.

Damon Galgut, autor Slibu, má navíc hodně intenzivní vypravěčský styl - hrne na vás proud vyprávění, občas se brátí přímo na postavu, občas na čtenáře, navíc jednou odbočí tadyhle, podruhé odbočí támhle, občas si říkáte, proč mě tady vede, ale nebojte, vždy se vrátí k hlavní linii a vy pak jeho odbočky, které jsou pro příběh důležité, pochopíte. Osudy rodiny Swartových, jejich zaměstnanců a celého jejich nejbližšího okolí jsou v podstatě takovou metaforou situace v JAR. Rasové problémy jsou tam stále na denním pořádku. Bohužel.

Název románu se týká slibu, který Rachel, matka rodiny Swartových, dala černošské služce Salome: stane se majitelkou domku, v němž na pozemku Swartových bydlí. Manžel umírající Rachel slíbí, že její slib splní. Slib však zůstává t... více

Komentáře (0)