Šíleně krásný výlet na Jih

recenze

Smolný rok (2014) / Bolkonská (376 views)
Šíleně krásný výlet na Jih
Tak tohle bylo velké čtenářské potěšení. Smolný rok má všechno, co od knihy chci – upoutá od prvního odstavce, rozvíjí neotřelou zápletku a přivádí na scénu hned několik tak jaksi ryzích, svérázných, literárně rozkošných postav.

Ten začátek tady rovnou odcituji:

Moje dcera Liza dala svoje srdce do stříbrné truhličky a pohřbila ho pod vrbou za naším domem. Tedy tak blízko té vrby, jak to jen šlo. Hustá spleť kořenů ji přiměla dát ho o kus dál, tam, kam dosahovaly dlouhé prsty větví. Přejížděly po rozrušené zemi a pomohly Lize zahladit stopy po kopání.

Už dvě ženy rodu Slocumbových porodily v patnácti. Teď tento kritický věk dosáhla nejmladší Mosey. Ta by snad ani nepotřebovala ostražitý dohled příbuzných, sama totiž dělá, co může, aby se rodinnému prokletí vyhnula. Jenomže tento smolný rok bude nečekaně jiný a neštěstí si najde vlastní chodníčky.

Knihu si užijete, i kdybych vám převyprávěla děj včetně rozuzlení, protože je prostě skvěle napsaná. Překvapivý příběh je tady jen jedním z mnoha dobrých věcí. Jako další můžu jmenovat třeba notnou dávku humoru a brilantní popisy postav. I ty vedlejší a okrajové dokáže autorka krásně nastínit v několika větách roztroušených v příběhu. Třeba paní Richardsonová:

Vždycky když mě potkala, podívala se na mě a ohrnula tenký bledý ret, jako by ucítila hovínko.

A rty má pak jednou našpulené jako kočičí zadek. Srovnání s Dickensem vždycky vypadá nemístně, protože Dickens je jenom jeden, nicméně velká část jeho kouzla podle mě spočívá v tom samém, co tady předvádí Jacksonová – v naprosto geniálních přirovnáních, přehnaných tak akorát, aby vám v hlavě vyvstal nezapomenutelný obraz.

Specifická poetika jihu určitě také dělá své. Někteří lidé jsou jednoduše trochu praštění. Nadto i ti méně praštění občas podléhají pověrám. Vždycky je tam ovšem ta ryzost a jakási vášeň, s níž se pouští do všeho. V případě jedné ze tří hlavních protagonistek je to velmi zanícená obrana své malé a slabé rodiny. Jsou tady hrůzná tajemství, děsivé legendy a stíny minulosti, ale taky dobrácký humor Velké a její bezmezná mateřinská láska. Ta ze stránek úplně prýští.

Krom toho vás doufám bude stejně jako mě fascinovat skupina spoluobčanů, jež žije v dobrovolné izolaci stranou od všeho dění, má svá pravidla a svůj řekněme trochu alternativní životní styl...

Odtrhla jsem oči od Olive a všimla si, že jsme dokonce přilákali pár členů Duckinsovic klanu, dva vyzáblé kluky Duckinsáky, co měli dohromady jen jedno tričko, a umolousanou starou Duckinsačku, která jako nějaké divoké zvíře vykukovala zpod pramenů dlouhých zcuchaných vlasů. Duckinsáků žije celá armáda za městem, na velkém pozemku posetém zaparkovanými karavany, kterému se u nás říká Duckinsákov, všechno jsou to sestřenice a bráchové a tety, jsou každý s každým příbuzní tak složitě, že nikdo nedokáže říct, kdo je čí co. Když jsem nastupovala do školy, bylo jich se mnou v ročníku asi tak šest, ale teď ve druháku už zbyla jen jedna holka. Ostatní buď tolikrát propadli, že zůstali na druhém stupni, nebo prostě se školou sekli.

Tohle je jen obecný popis, Mosey se však tam později se svým kámošem Rogerem vybere na návštěvu, a to je nepochybně jedna z nejlepších scén celé knihy.

Jinak Roger je taky frajer. Intoš, velká hlava, asi zamilovaný, ale netroufl by si, jen občas nechtě zrudne v rozpacích, a jinak má dobré hlášky a ke konci asistuje při „uzdravení prsa“ v provizorních podmínkách, z čehož se mu pak ještě dvě hodiny klepou ruce. Objektem je samozřejmě Mosey. Strašně jsem se nasmála.

Četla jsem na internetu několik rozhovorů s autorkou a taky její blog. Ze všeho je úplně zjevné její jazykové nadání. Má styl, i když referuje třeba jen o ranní procházce se psem (a humor taky, ležela jsem v křečích z jejího článku Suicidal Wormsphabet). Je namístě vyslovit velkou pochvalu a dík českému překladateli. I méně trénované oko si určitě všimne těch drobnůstek a slovních hříček, které musely být zatraceným oříškem. Pajda / Zajda / Pogo, jeden příklad za všechny, originál neznám, ale mám silné tušení, že bych si rvala vlasy, mít tohle za úkol.

To je všechno. Jsem nadšená.
Budu-li někdy mít kočku, taky se bude volat Ponožka.
Pět hvězdiček bez debat.

Komentáře (0)

kniha Smolný rok recenze