Šifry a konspirační teorie na norský způsob

recenze

Nostradamova závěť (2013) 4 z 5

/ Thanyss

V době, kdy se na nás z pultů knihkupectví vesele usmívá profesor Langdon, se Knižní klub rozhodl vytáhnout do protiútoku a postavil do ringu archeologa jménem Bjørn Beltø. Sympatického chlapíka, kterého rozhodně jen tak nepřehlédnete. Je to totiž albín.

Na úvod bych vás ráda vzala na jedno malé historické randez-vous. Seznamte se, prosím, s Michelem de Nostradame, narozeném v 16. století, jež proslul spíše pod jménem Nostradamus. I když byl povoláním lékař (snažil se například objevit lék na mor), do povědomí lidí své i dnešní doby se zapsal něčím zcela jiným. Věštbami. Dokonce si jej oblíbila i Kateřina Medicejská a Nostradamus se nakonec dostává na dvůr krále Karla IX. Jeho proroctví jsou tak oblíbená, že je věštec každý rok vydává v Almanaších. Když má dobrý rok, je Almanachů vícero. Největší záhadou plnou dohadů však zůstává Nostradamova závěť.

A to už se vracíme do současnosti, do Itálie a na přednášku profesora Morettiho, který je expertem na Nostradama a má tu čest, představit svým vědeckým kolegům malou senzaci – dosud neznámý Nostradamův dopis Cosimovi Velikému. Bohužel v té chvíli ještě netuší, že o tento starý dokument má zájem i někdo jiný než jen vědecká obec. A tak netrvá dlouho a profesor je unesen přímo uprostřed přednášky skupinou maskovaných ozbrojených mužů, kteří se dostaví stylově vrtulníkem. Úprk vzduchem je přeci jen mnohem efektivnější. Zatímco je profesor únosci nucen, aby vyluštil několik století staré anagramy v dopise, nastupuje na scénu náš bledý archeolog a křehce krásná manželka profesora Morettiho, společně pátrající po zmizelém.

Nostradamova závěť má vše, co má správná kniha tohoto typu mít: šifry, kódy, anagramy, tajná společenství i konspirační teorie smíšené s historickými fakty.
A co si vzal na paškál norský spisovatel Tom Egeland? Nic menšího než biblickou archu úmluvy. Zapomeňte na grál, tady se hraje nejvyšší liga o Armageddon. A protože samotná archa nejspíše nepostačovala, ještě se můžete těšit na bájný delfský amulet, umožňující kdysi vševědoucím Pýthiím nahlédnout do budoucnosti a záhadnou Ďáblovu knihovnu – čtyřiadvacet truhel s nejasným obsahem, označovaným také jako Caesarův poklad. Kdo by to řekl, že spolu vše souvisí?

Hlavní hrdiny už jsme si představili, a aby to neměli příliš jednoduché, proti nim stojí několik dlouhých století neobjevené, tajné společenství Vicarius Filii Dei. Komu latina připomněla mnichy, není to náhoda. Jedná se o řád bojových bratří, který byl kdysi založen, aby si Vatikán nemusel veřejně špinit ruce. Atmosféra je tajemně zašmodrchaná, historické znalosti potřebné k pochopení děje má většina populace, tudíž základ není rozhodně položen špatně. V čem ovšem kniha pokulhává, to jsou akční scény. Situace, kdy se hlavnímu hrdinovi v klíčovém okamžiku zasekne zbraň ve švu kapsy, jsou už poněkud trapným klišé. A co teprve hubeňoučké čtyřicátnice, které sice mají černý pásek z taekwonda, ale srovnat na hromadu hned několik profesionálně VYCVIČENÝCH bojových mnichů… Pane Egelande, tady už jste mě za ty vlasy tahal trošku moc. Každopádně pokud přimhouříte oko, případně pokud máte rádi akční superhrdinky, nemělo by vám to radost ze čtení příliš zkazit.

Ve výsledku je Nostradamova závěť příjemnou žánrovkou pro milovníky záhad a spekulací. Vydejte se i vy na cestu lemovanou tajemstvími, dávnými věštbami a kódovanými zprávami za archou úmluvy. Nostradamus po stovkách let opět promlouvá.

---Čas je řeka, veletok událostí a proudů, které pomalu plynou kolem. Všichni jsme jeho součástí. Jako herci. Pozorovatelé. Tiší svědkové. Každý z nás je do historie vetkán. Všichni žijeme na konečné stanici dějin, na nejzazším výběžku času. Zítřek je příslib. Budoucnost je věčnost.
Ale minulost máme společnou. Historii.
Tu, kterou známe.
A tu, o které nikdo z nás neví.---