S čerty nejsou žerty

recenze

S Iggym Perishem se život nemazlí. Jeho dlouholetá přítelkyně je brutálně zavražděna a téměř celé městečko z činu viní právě jeho. Po jedné z mnoha žalem propitých nocí, přesně rok po zmíněném incidentu, se Iggy probouzí s podivnými výrůstky na hlavě. Zanedlouho zjišťuje, že mu pučící rohy přináší „danajský“ dar. V Iggyho přítomnosti totiž ostatní lidé trpí přehnanou upřímností a odhalují své nejskrytější touhy. Po přímém kontaktu s druhou osobou se navíc Iggy dovídá všechny špatnosti z její minulosti. Některá odhalení jsou úsměvná, jiná již méně. Tak například Iggy zjišťuje, že jeho přítelkyně předchozí večer na parkovišti před barem „vykouřila“ jejich společného kamaráda, nebo jak moc policista, který Iggyho podrobuje silniční kontrole, touží po svém parťákovi. Pořádnou ranou je pro Iggyho odhalení, že ho většina členů jeho rodiny nenávidí nebo je jim lhostejný a poslední kapkou je doznání jeho bratra. V tu chvíli je načase vrátit se v příběhu o deset let zpět do doby Iggyho dospívání, aby čtenář postupně odhalil děsivou pravdu.

Jak už jsme se mohli přesvědčit u některých jeho povídek, umí Joe Hill popisovat období dětství a dospívání s jistým druhem nostalgie a v tom rozhodně nezaostává za svým otcem (všichni již dnes víme, že jím je Stephen King), který tuto schopnost naplno předvedl ve svém asi nejslavnějším díle To. Hill se také snaží své příběhy propojovat, a tak zde pozorný čtenář najde zmínky o rockerovi, kterého si může pamatovat z nedávné reedice Hillovy prvotiny Černá krabice, která byla pro mě díky své "nonstopekšn" přece jen o krapet lepší.

Tím, že do svého druhého románu Rohy o vypočítavosti chladnokrevného psychopata vložil autor fantastický prvek, učinil z obyčejného příběhu originální kousek, a i když je v něm na můj vkus až příliš těch náboženských prvků, což mu v mých očích sráží pár bodů, stále zůstává kvalitním dílem plným překvapivých zvratů.

Komentáře (0)