Ruské stopování pohledem právníka

recenze

Vladivostop - Zápisky z cesty na Dálný východ (2010) / katy238
Ruské stopování pohledem právníka
Stopování bylo oblíbenou disciplínou i v dnešním světě dostupnější dopravy má své pevné místo. Postavit se ke kraji cesty s cedulí s nápisem dnešní destinace vzrušuje stále dost lidí ze všech možných vrstev.

Autorka knihy, úspěšná právnička působící v nadnárodních firmách, by si mohla dovolit cestu luxusnější třídou v pohodlí a vším, na co si vzpomene.

Ale ona nechce... Chce se postavit v otrhaném oblečení a působící neurčitým bezpohlavním zjevem ke kraji cesty a ručně napsanou cedulí zkoumat své možnosti a odpovědět si na nezodpověditelnou otázku, jak daleko se dokáže dostat jen stopem dnes. Vše záleží na ochotě místních v daném místě a čase a i když je to podnik nejistý, autorka jej podstupuje opakovaně na mnoha místech světa a očividně se stále stejným nadšením.

A protože nacestováno má hodně a o ruském venkově táhnoucím se až k Sibiři se toho u nás zase tolik neví (nebo ví, ale vždy se můžeme dozvědět něco nového), rozhodla se už před lety o tomto napsat knihu, kterou doprovází i mnoho fotografií. Ty jsou parádní, žádné turistické resorty, ale skutečně místa, kde je nutné dojít blátivou cestou, tvář ošvihávají větvičky a cílem je většinou nuzné místo, kde sedí znuděný domorodec a nechápe, proč tam někdo vůbec přišel. Případné fotografie periférií měst, to je nádhera.

Jenže... to nestačí.

K tomu všemu je třeba text, vysvětlující, seznamující, snad někdy i rozvláčný, ale pro neznalé nutný. Každý nemá v rodině cestovatele po ruské tajze, dnes už dokonce každý nezná základní ruská slovíčka a nepochopí souvislosti ruského venkova. To vše je nutné vysvětlit, seznámit, ukázat. A to se v knize bohužel neděje.

Například stopování. Pro mě osobně nepoznaná "radost" života (v životě nikdy ne!!!!), o to více jsem se těšila na seznámení s tímto stylem života. V úvodu jsem se dozvěděla, že autorka vyrazila z Třebíče a nejspíše si vzala sedmimílové boty a najednou hop, a je v Moskvě. Heh? Zmínka o třech chlápcích s auty ve třech nepříliš rozvitých větách a konec. Šlus. A Polsko nebylo? Nic? Nebo tam byl jiný způsob dopravy? První polovina knihy je skutečně velmi strohá na popisy a seznámení pro naprosto neznalého člověka se zvyky Ruska. Místa splývají v jedno a detailněji se člověk seznamuje pouze s autorčinou nechutí k lidem, městům, sochám Lenina a celkově, všude něco vadí.

Jenže člověk s negativním smýšlením přece toto vše nepodstoupí, aby si pak na stránkách knihy stěžoval, v druhé polovině se pak autorka dokáže lépe rozepsat a místní souvislosti již vyplývají lépe, ale to již získaný dojem nezachrání.

Knihu jsem přečetla v průběhu cca 12 hodin. Jeden večer a jedno ráno. Každá kapitola je rozdělena do několika odstavců, většinu stránek vyplňují fotografie a strohé popisy. Existenci slovníčku na konci knihy jsem odhalila omylem, kdy už mi na každé dvoustranně několik ruských slov lezlo krkem, ale i tak slovníček překládal tak polovinu použitých ruských slov a neustále listování na konec knihy mě už přestávalo bavit.

Kniha měla velký potenciál a zvláště v dnešní době Tomášů Šebků a Ziburů a dalších skvělých cestovatelů včetně televizních trabantistů mají tyto knihy, byť dříve vydané, velkou šanci na obrodu, ale bohužel to, čím si mě k sobě připoutal Tomáš Šebek, mi v této knize chybí. Jistá lidskost, chápavé vysvětlení a pocit, že mě autor vede za ruku a pak mě co chvíli zastaví a řekne podívej, tady je to tak a tak a mohlo by tě napadnout proč, protože jsi pecivál s knihou doma, takže je to proto a proto. Vladivostop mě vlekl Ruskem za sebou bez možnosti většího nádechu a vysvětlení. Což je nesmírná škoda, ovšem právnická strohost bohužel z knihy čiší.

Knihu nezatracuji, dle několika hodnocení na webu své příznivce má, ale zjevně se jedná o zkušenější cestovatele, kteří žádná vysvětlení nepotřebují a v rámci své komunity si jen vyměňují zážitky o místech, která dobře znají. Peciválům jako já, které muž jednou ročně vytáhne do světa, kde mě musí opravdu vodit jako malé dítě a vše vysvětlovat, to jako základní kniha bez přípravy nestačí.

Autorka však pravidelně přispívá do různých periodik, každý rok podnikne větší cestovatelskou akci nad chápaní běžných lidí a kniha je navíc vydána v roce 2010, proto věřím, že pokud autorka vydá další knihu cestovatelských zážitků, již bude vidět posun i lidskost a nebude to jen čtení pro omezený okruh zájemců, kteří už v popsaných zemích nejlépe sami byli a místa znají z vlastních zkušeností. Pro neznalé je to však těžce stravitelné čtení a po odložení knihy jim zůstane jen prázdný pocit, že jim něco ušlo a vlastně ani neví, co to mělo být...

Jako u soudu...

Komentáře (0)

kniha Vladivostop - Zápisky z cesty na Dálný východ recenze