Rozpaky nad memoáry velkého režiséra

recenze

Autopsie (pitva režiséra) (2015) / JanH (283 views)
Rozpaky nad memoáry velkého režiséra
Vydání pamětí filmového režiséra Juraje Herze s názvem Autopsie (pitva režiséra) bylo očekáváno s velkým zájmem, o nějž se postarala dílem reklama, dílem pak skutečnost, že se jedná o žijící legendu české, resp. československé kinematografie, jejíž vzpomínání na dlouhou a velmi úspěšnou kariéru bude už z tohoto důvodu zajímavé, poučné a inspirativní.
Bohužel, tato očekávání se nesplnila, resp. splnila se jen zčásti, což ovšem nelze brát jako selhání autora, ale jen a pouze jako další potvrzení mnohokrát konstatovaného faktu, že ten, kdo je mistrem v určitém oboru, nemusí jím být nutně v jiném. Za umělce hovoří vždy a pouze jejich díla, jedině z nich je možné vyvozovat, zda je někdo dobrým malířem, básníkem či filmovým režisérem. Jinými slovy - na jeho pověsti skvělého režiséra nic neubírá zjištění, že je Juraj Herz špatným spisovatelem, na druhé straně si však čtenář jeho pamětí nemůže neklást otázku, jaký cíl toto spisování vlastně sleduje, když vše podstatné již bylo řečeno, resp. natočeno. Pojďme se ale podívat na samotnou knihu.
Na jejím začátku vzpomíná Juraj Herz na dětství, poznamenané válkou a pobytem v koncentračním táboře. Každý, kdo něco podobného prožil, se na tuto zkušenost dívá svýma očima, svým subjektivním, jedinečným pohledem a nepřísluší nikomu, aby jeho svědectví jakkoli zpochybňoval. Přesto se nemohu nezmínit o tom, že z autorových vzpomínek na tuto dobu mám značně rozpačitý pocit. Tak např. jedním z nejabsurdnějších zážitků prý pro něho bylo, když Němci nechali nastoupit na apelplac skupinu dvaceti katolických kněží, zcela zničených každodenní šestnáctihodinovou dřinou a přinutili je vypít láhve s mešním vínem. „Kněží, úplně vyhublí, bez jídla a zničení prací, vypili na rozkaz dvě láhve vína. Za chvíli se začali potácet, pak už padali, a do hodiny byli všichni mrtví.“ Tenkrát to malý Juraj Herz vnímal jako úžasnou zábavu, což se u dítěte dá pochopit, ale... stejně tak to vnímá i dnes! „To bylo moje první setkání s církví v koncentračním táboře a s Bohem, který na to měl dohlížet. Definitivně mě to utvrdilo v tom, že Bůh neexistoval, neexistuje a existovat nebude.“
Odhlédneme-li od literární neobratnosti, s níž se setkáváme prakticky v celé knize, totiž od neustálého odbíhání od hlavního tématu k podružnostem, ba banalitám, nijak nesouvisejícím s daným kontextem příběhu, pak druhým prohřeškem proti elementárním zásadám psaní životopisu jsou nejrůznější, povětšinou ideologicky či protinábožensky laděné vsuvky, které (kromě toho, že jsou vysloveně urážlivé) působí mnohdy až komicky svou naivitou a propagandistickou prvoplánovitostí:
„Církve obíraly o peníze šlechtice, měšťany i chudáky bez rozdílu. Strašily peklem, ze kterého se ale může vykoupit každý, kdo na to aspoň trochu má. Ani u majetku se ovšem církve nezastavily, ve jménu víry se vraždilo a vraždí dodnes. Každý ví, co je inkvizice. Neblaze proslulý spis Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice) napsali koncem 15. století dominikánští inkvizitoři Heinrich Institoris a Jakob Sprenger. Je to návod, jak vyhledávat a rozpoznávat čarodějnice a jak je týrat, aby se přiznaly k tomu, co nikdy nespáchaly. Zdá se mi úplně absurdní, že do dnešních dnů přežívá řád dominikánů a dokonce z něj vzešel současný kardinál Dominik Duka.“ K podobným ubohým proticírkevním výpadům se nesnížili snad ani komunisté v padesátých letech a je pro mě nepochopitelné, co k nim vede Juraje Herze v roce 2015...
V knize bohužel najdeme jen málo skutečně relevantních informací o pozadí autorova uměleckého života, resp. o ideových východiscích jeho filmů, vývoji kinematografických postupů apod. Na vině je Herzova nešťastná tendence k „vypichování“ všelijakých pikantností, drbů a afér ze života herců či z období natáčení na úkor hlubších sond do procesu vznikání jednotlivých filmů. Ti, kdo se zajímají o lechtivé historky či soukromý život herců, si tak sice v knize přijdou na své, opravdoví filmoví fandové ale spíše zapláčou.
Oč více vypráví Juraj Herz o soukromí druhých, tím méně se zmiňuje o tom svém. Zatímco v prvním případě obvykle barvitě líčí manželské peripetie, u sebe odbývá „celou věc“ několika nicneříkajícími větami, kdy jakoby mimochodem zmíní, že si vzal Evu, ale manželství se rozpadlo a tak se oženil s Terezou, která si našla partnera a on už teď šest let spokojeně žije s Martinou...
Ačkoli se Juraj Herz stylizuje do role skoro protirežimního umělce, skutečnost byla (a paradoxně to vyplývá ze samotné knihy) poněkud jiná. Fakt, že mohl natáčet v západních zemích, že přes všechny skutečné či domnělé překážky se - až na pár výjimek - jeho filmy u nás běžně promítaly, je jasným důkazem toho, že komunistický režim v Juraji Herzovi žádného svého nepřítele neviděl. Rovněž tak tvrzení autora, že byl přísně apolitickým režisérem, je značně sporné - hodně nepřesvědčivě působí např. jeho snaha dokázat, že film Zastihla mě noc nebyl natočen na politickou objednávku. Ten film jsem viděl za hluboké totality na vojně v rámci PŠM - politického školení mužstva...
Juraj Herz údajně žádné paměti psát nechtěl a byl k nim „dotlačen“ Janem Drbohlavem, takto spoluautorem knihy. Možná, že si uvědomoval svoji nezpůsobilost k literární tvorbě, možná tušil, že pokus o popření pravdivosti přísloví „ševče, drž se svého kopyta“ nedopadne dobře. Jakkoli ovšem Juraj Herz nevejde do dějin coby spisovatel, své čestné místo mezi velikány filmové režie tam již dávno má.

Komentáře (0)

kniha Autopsie (pitva režiséra) recenze