Rozhovory se salesiány

recenze

Rozhovory se sedmi starými salesiány vyšly v nakladatelství ATLAS v roce 2001. Od té doby jsou už někteří ze zpovídaných salesiánů na pravdě Boží, takže jsem vděčná autorům (jde o nadšence především z řad salesiánských spolupracovníků), že jejich vzpomínky zaznamenali nejen pro budoucí generace. Věřím, že P. Karel Tinka, P. Karel Divoš, Václav Zuchnický, P. Josef Zerzán, P. Jaroslav Kopecký, P. Josef Pekárek a P. František Míša nám mají co říci i dnes. Tyto salesiány s ročníkem narození 1907–1930 spojuje především to, že stáli u počátků salesiánského díla u nás – byli žáky legendárního staříčka Stuchlého, většinou v jeho ústavu ve Fryštáku. Většina z nich byla v době komunismu vězněna a prošla si různými peripetiemi. Všichni se ale dočkali i „sametové revoluce“, po které mohla církev zase svobodně působit.

Jejich odpovědi jsou velice stručné, většinou se snaží nezaměřovat příliš pozornost na sebe. S vděčností ale vzpomínají na své salesiánské učitele a vzory a s překvapivou svěžestí sledují i současné dění a vyjadřují se i k současným problémům.

V závěru knihy jsou i ukázky z dobového tisku z 50. let, kde se psalo o „podvratné činnosti salesiánů“. Rozhovory se salesiány i články z dobového tisku jsou důležitým svědectvím o pronásledování církve v 50. letech především pro budoucí generace, které už tuto dobu nebudou znát ze své vlastní zkušenosti.

Obsahově – neboli svědectví života zpovídaných mužů na 100 %. Formální stránka – tedy vedení rozhovorů a jazyková úprava bohužel slabší. Knihu udělali nadšenci-neprofesionálové a tomu odpovídá výsledek. Ale je dobře, že vzpomínky těchto mužů zaznamenali a my se k nim díky tomu můžeme vracet.

Jedním ze zpovídaných je i P. Josef Pekárek, SDB. Narodil se 12. 7. 1930. V roce 1942 vstoupil do salesiánského ústavu ve Fryštáku. Stal se salesiánem a v roce 1950 byl internován. Po propuštění vystudoval pražskou konzervatoř se zaměřením na řízení sboru a orchestru. Před koncem vojenské základní služby byl zatčen a odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně za „činnost v ilegálním salesiánském řádu“. Po propuštění pracoval v civilních zaměstnáních. V roce 1965 byl tajně vysvěcen na kněze. V roce 1968 zveřejnil své kněžství a stal se sekretářem biskupa Trochty v Litoměřicích. Po jeho smrti se vrátil na Moravu do duchovní správy. A jak vidí otec Pekárek budoucnost salesiánů u nás i ve světě?

Mám-li mluvit o budoucnosti, musím zhodnotit nejdříve přítomnost. Ta není nijak růžová. Také minulost se ozývá svými následky. Některá desetiletí minulého století přímo vyloupila mnoha řeholním společnostem v celosvětovém měřítku tisíce členů, kněží i laiků. Nechtěl bych být v kůži těch, kdo za to ponesou zodpovědnost před Božím soudem.
Sekularizace – zesvětštění – řeholního i kněžského stavu je duchovní rakovinou, které jsme nechali dost lehkomyslně proniknout do útrob církve. My si tento jev a jeho vznik vysvětlujeme zatím velmi naivně. Hodnotíme jej povrchními frázemi: „To se nedá nic dělat, to je trend doby.“ Jistě je to teď už trend doby, ale někdy a někde musel vzklíčit. Nad jeho počátky se musíme zamyslet.
Salesiáni byli v době po druhé světové válce kvetoucím řeholním společenstvím. Fryštácký ústav, kde se mnoho hochů připravovalo na vstup do salesiánského noviciátu, byl jedinečným prostředím. Nevycházím z údivu nad tím, s jakou úctou, láskou a oddaností vůči Donu Boskovi a jeho dílu se vracejí k návštěvě tohoto domu ti, kteří jím prošli, byť jenom na krátký čas.
Svůj řeholní život bereme dosud velmi povrchně. Práce s mládeží ani profesorská katedra nebo jakákoliv jiná činnost není to nejdůležitější, co se od salesiána očekává. Podstatou řeholního života je odpověď na Boží nabídku sdílet s Pánem nebe i země vztah lásky v chudobě, čistotě a poslušnosti. Vnější náplň našeho života je prostředkem a nástrojem k uskutečnění a potvrzení vnitřního pouta s Bohem.
Dnešní česká salesiánská provincie se honosí poměrně úctyhodným počtem svých členů, ale jejich řeholní zralost není nijak valná. Přicházejí roky, během nichž o vstup do rodiny synů Dona Boska neprojeví zájem ani jeden kandidát. To je vpravdě žalostné.
Církev jako celek i jednotlivé její složky jsou v Božím plánu. Nepochybuji o tom, že Bůh sám si je přivede k cíli, který jim určil. Výhled do budoucna je a musí být pro nás vždy radostný a plný nových nadějí.

Komentáře (0)