Román pro holky i kluky

recenze

Kniha vypráví o dvanáctileté holce Polče z Nizozemí. Polča má rozvedené rodiče. Chodí s klukem Mimúnem, který pochází z Maroka a jeho rodiče nejsou rádi, že spolu chodí, protože jsou muslimové. Polča prožívá denní události spojené s tím, že si její máma vezme jejího učitele, že táta žije jako bezdomovec a bere drogy, že se Mimún zamiluje do její nejlepší kamarádky, umře jí dědeček a učí jazyk novou mexickou spolužačku.
Polča uvažuje hodně do hloubky, často se sebou mluví a vycítí, co si ostatní myslí. Chce být básnířka. A taky že je. Dokáže vymyslet básničku téměř o čemkoli. Je na sebe přísná a hrozně si vyčítá, když je na někoho hnusná. Její mozek to nedokáže přejít a říct si, si to ten druhý zasloužil. Nenávidí hádky, které nejsou u ní doma výjimečné. Líbí se mi na ní, že si třeba nepřeje poníka jako ostatní holky, ale tele, které opravdu dostane.
Na knize je zajímavé, jak Polča v svém věku zvládá obrovský psychický tlak. Skoro se rozejde se svým klukem, umře jí dědeček, kamarádka jí svěřuje svá traumata ze země, odkud emigrovala.. Zkouší pomoct svému tátovy do léčebny, jediná mu věří, a on ji pořád zklamává. Co jí pomáhá, jsou její přátelé, babička s dědou a psaní poezie.
Kniha je psaná v ich formě. Protože je Polča básnířka, tak je na konci mnoha kapitol báseň. Třeba: Když jsem byla malá, / uměla jsem všechno, / a co jsem neuměla, / jsem neuměla, / protože jsem byla malá. Tuto báseň složila Polča o svém dětství. Mluví o sobě, jako by byla tehdy dokonalá. Sní o svém mládí, přestože jí je teprve dvanáct. Jenže leze do puberty a už cítí tíhu dospělosti.
Kniha se zaměřuje spíš na holky, ale přesto bych ji doporučil i klukům v mém věku (11-13 let), protože to, co prožívá Polča, může potkat každého z nás. Myslím, že dělit knihy na čtení pro kluky a holky je hloupost.
Šimon, 12 let

Komentáře (0)