Říkají mi Poloviční kód

recenze

Nikdo ho nemá rád. To si možná občas řeknete i vy, že vás nikdo nemá rád a že jste sami na světě. Ale to je něco jiného. Nathan nemá problém s nedostatkem pozornosti ze strany svého okolí. Spíš naopak. Pozorní jsou všichni až příliš. A zjevně by ho nejraději viděli mrtvého.

My je nevidíme, ale svět je plný Bílých a Černých čarodějů. Jsou nenápadní, víceméně zapadají mezi nás. A ti první by měli být hodní a ti druzí nebezpeční, jenže nic není tak černobílé, jak ta jejich pojmenování naznačují.

Nathanovo postavení je ošemetné proto, že má matku z jedné strany a otce ze druhé. Otec je navíc nechvalně známý tím, jak obratně svou moc a zázračné schopnosti používá proti všem, kteří mu (třeba jen náhodou) stojí v cestě. Zabil tolik lidí, sežral tolik srdcí, rozplakal tolik matek, že už by se to asi nedalo ani spočítat. Jestli je jemu samému něco drahé, těžko zjistit. Ale možná přece – možná právě Nathan, jeho jediný syn...

Dalo by se předpokládat, že se pokusí o setkání, a to tím spíš, že se blíží Nathanovy sedmnácté narozeniny, kdy by měl od kohokoli, s nímž je spřízněn krví, dostat tři dary a magické Nadání. Tohle není žádným tajemstvím, všichni si to moc dobře uvědomují. Nathan by mohl posloužit jako dokonalá návnada.

V místnosti byla žena. Také na sobě měla laboratorní plášť. Mladému muži říkala Tome a on ji oslovoval slečno Lloydová. Mně říkali Poloviční kód.

Nathan to má těžké. Nejen proto, že nemůže nikomu věřit. V první polovině je převážně vězněn a týrán, různými více či méně sofistikovanými způsoby. Vidíte, že ho to zároveň i zoceluje, a od své dozorkyně, ošklivé, ale tak jaksi správňácké, se toho hodně naučí, v každém případě nelidsky trpí a především si v sobě úspěšně pěstuje krajní nenávist vůči všem, co na něj kdy vztáhli ruku.

Už mám asi stranu a zatím úplně normálně popisuji děj – jak neobvyklé! Já se tady snad naučím psát recenze...

Kniha má spád, děj není snadno předvídatelný, a ke konci parádním způsobem graduje. A v bodě, kde vás to nejvíc začne zajímat, pochopitelně končí. Ale to nevadí. Dokud je to dobré, ať si to má klidně i osm dílů. Jako velké plus bych uvedla (svůj oblíbený) humor, to je přece důležité, moci se zasmát. Rovněž byly podle mě dobře vymyšlené ty nadpřirozené jevy, nebo jak to nazvat, třeba Kobaltová ulička. Nicméně já jsem v tomto žánru začátečník, takže toto zůstává na posouzení fajnšmekrům.

Překvapily mě odkazy k Jednomu dni Ivana Děnisoviče – tyto dva příběhy se vedle sebe zrovna velmi hodí, to je fakt, řekla bych ovšem, že úplně jinak, než si to maluje autorka (nechci tvrdit, že Děnisoviče nepochopila, protože tím bych naznačila, že existuje nějaká jedna správná interpretace, dovolím si však na okraj podotknout, že mě to opravdu napadlo: že nepochopila). Krom toho bych asi Solženicyna nezařadila k romantikům, nicméně to zvolá Nathan, jenž je, jak víme, napůl negramotný, takže by se mu to dalo odpustit.

Po této odbočce k detailu chytám svou ztracenou nit a shrnuji, že ano, mně se líbí. Netrpělivě budu čekat jak na další díl, tak na recenze těch, kteří se v žánru orientují lépe a budou schopni srovnávat.

Na závěr trochu drsnější úryveček...

Jessica se ke mně otočila a vysvětlovala: „Potom, co se narodil Arran, Otec s Matkou už nechtěli další děti. Dali pryč postýlku, kočárek a všechny dětské věci. Tohle dítě nebylo chtěné a muselo spát na polštáři v šuplíku, ve starých, špinavých dupačkách, které míval Arran. Nikdo tomuhle dítěti nekupoval hračky ani dárky, protože všichni věděli, že není chtěné. Nikdo nedával Matce dárky ani květiny nebo bonbony, protože všichni věděli, že tohle dítě nechtěla. Nikdo nechtěl takové dítě. Matka dostala jen jednu pohlednici, ale nebylo na ní napsáno Blahopřejeme.“
Ticho.
„Chceš vědět, co tam bylo napsáno?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Bylo tam napsáno Zab to.“
Hryzal jsem si klouby, ale neplakal jsem.

Komentáře (0)