Recenze Marathon, 178, 2022, roč. 26, č. 6, s. 15-2

recenze

Významný levicový teoretik, profesor ekonomie na VŠE v Praze a dlouholetý spolupracovník a aktivista v levicových institucích a organizacích, prof. Pavel Sirůček, předložil monumentální práci, jejíž označení pojmem monografie je možná až příliš skromné. Jde o komplexní pohled nejen na dílo Bernarda Bolzana, ale o analýzu celkového myšlenkového prostředí příslušného období vývoje společnosti nejen ve středoevropském prostoru, a to s přesahem až do současnosti. V této souvislosti jako levicově orientovaný člověk Sirůček odhaluje hlavní aspekty utopičnosti Bolzanových myšlenek. Nikdy přitom nezapomíná na ten základní fakt, že podstatou kapitalismu je soukromé vlastnictví výrobních prostředků a nutnou podmínkou jeho překonání je jejich zespolečenštění. Tento postoj se promítá i do jeho prací a publikací včetně zde recenzované vynikající monografie, kde se mj. věnuje i Bolzanovým názorům na vlastnictví.

Významnou předností Sirůčkových prací je nesmírně bohatý poznámkový aparát, který umožňuje získat skutečně plastický obrázek o příslušném tématu. Plasticita a komplexnost při charakteristikách a rozkrývání daného tématu je skutečně zásadním a významným rysem tohoto zde recenzovaného materiálu. Tento významný rys předkládané monografie je ještě umocněn prvkem multioborovosti, která právě byla pro Bolzana typická a kterou autor naprosto respektoval i v tom smyslu, že spolupracoval při tvorbě tohoto materiálu i s odborníky v dalších vědních oborech, např. v matematice.

Pokud bychom tedy měli přejít k samotné monografii, asi nejlepší bude použít shrnující slova samotného autora:

ThDr. Bernard Bolzano (17811848) nebyl pouze matematikem a logikem evropského formátu, teologem, filozofem či celoživotním učitelem a vychovatelem, nýbrž také kritickým sociálním myslitelem a reformátorem, jehož dílo má i zřetelné dimenze ekonomické. Proto oprávněně figuruje v přehledech prvopočátků českého ekonomického myšlení. Díky spisu O nejlepším státě se Bolzano stává nejznámějším, a původním, českým utopistou. Monografie mapuje polozapomenutý a nezřídka deformovaný odkaz tohoto myslitele renesančního záběru, s důrazem na ekonomické, resp. sociálně-ekonomické aspekty Bolzanova díla. Stručně zmíněni jsou bolzanovci, včetně připomenutí bloudění a díla posledního kacíře v českých dějinách moravského buditele, reformátorského snílka a dalšího utopisty F. M. Klácela (doslovné citáty z textu recenzované publikace jsou uvedeny kurzívou).

Stejně tak dokreslující výše uvedené poznámky o multioborovosti Bolzanova odkazu je i následující citát:

Bolzano je známý hlavně jako matematik a logik formátu nesporně přesahujícího české hranice. K méně zdůrazňovaným náleží pedagogická, teologická, filozofická či etická dimenze rozsáhlého díla širokého záběru. Ještě méně známý zůstává Bolzano coby sociální myslitel, vizionář a utopista, který se zabývá i ekonomickými otázkami. Opomenut by neměl zůstat ani Bolzano vlastenec zemský patriot. Tématem monografie je kritické zmapování přínosu Bolzana především jako utopického vizionáře prizmatem politické ekonomie, ovšem s neostrými hranicemi, resp. přesahy do sociologie, politologie, filozofie aj. Jeho sociálně-ekonomické a politické myšlení je představeno v neopomenutelném kontextu Bolzanových ostatních vědeckých a tvůrčích aktivit i souvislostí s jeho životem, osudem a rozpory doby.

Pokusme se alespoň v několika větách charakterizovat obsah kapitol této publikace.



Kapitola 1. Pedagog, ušlechtilý lidumil, kněz i kacíř


Autor zde velmi podrobně mapuje vývoj Bolzanova ke studiu kněžství a jeho kořeny už od dětských a mladých let. Dovozuje i z podrobných citací jeho samotného, že základním motivem tohoto jeho kroku nebyla ani tak bezvýhradná víra v nadpřirozenost a boží stvoření, ale především snaha najít takovou pozici v životě, která by mu umožňovala prosazovat mravnost a ušlechtilost ve společnosti. Připomíná také, že Bolzano se narodil do doby, kdy v době panování rakousko-uherského císaře Josefa II. se nejen v samotné jeho monarchii, ale s určitým předstihem i v ostatní Evropě začalo prosazovat osvícenství a ustupuje tedy definitivně exaltované prosazování náboženských dogmat a politika jediného správného náboženství. Sirůček tento novodobý posun ve vnímání náboženství projevující se i v postojích Bolzanových označuje termínem nábožensko-etický utilitarismus či mravní relativismus.

S tímto postojem pak měl Bolzano i velké problémy po nástupu reakce po odchodu, císaře Josefa, což nakonec vyvrcholilo jeho suspendací z pozice učitele náboženství.

Zachovával však i ve ztížených podmínkách kritickou dimenzi svých přednášek, jak o tom svědčí následující citát:

Bolzano byl vnímám jako šlechtic ducha, persona výjimečné lidskosti a mravní autorita, uchvacující silou vnitřního přesvědčení. Studenty vedl k nezaujatému kritickému myšlení, k odvaze svobodně se vyjadřovat a náležitě argumentovat. Bolzano snášel kritiku a přál si ji. Studenti mohli veřejně pronést kritiku a námitky proti jeho učení a vždy pečlivě odpovídal. Bolzano usiloval přimět studenty k vlastním názorům na základě objektivního a kritického myšlení. Během přednášek předkládal logicky uspořádané námitky pro i proti předkládaným pravdám. S cílem, aby se studenti dobrali náboženského přesvědčení vlastním přemýšlením, nikoli pouze slepým přijímáním dogmat.

Autor zmiňuje i významný přínos Bolzana k rozvoji pedagogického myšlení, kdy Bolzano přikládal značný význam studiu filozofie a získávání logických dovedností ve výchově. Autor píše, že Bolzanovy pedagogické myšlenky jsou označeny za inspirativní nejenom v kontextu evropské kultury počátku 19. století, nýbrž i z hlediska současnosti. Především s ohledem na potřebu harmonického osobního rozvoje, hledání zdrojů vnitřní motivace u studentů a zlepšování jejich logického myšlení, význam duchovních kvalit učitele a ohledně role státu ve směru pokroku vzdělávání coby nejúčinnějšího prostředku kvalitativních společenských změn.

Klíčovou kategorii při jeho výkladu náboženských a biblických pojmů se pro něho stala rovnost lidí, kdy Bolzano vycházel z křesťanského světoobčanství a křesťanského lidskosti a v exhortách se zasazoval o to, aby rozdíly mezi stavy a národy byly co nejpokojněji vyrovnávány. V exhortách tříbil a předával své představy o ideálním společenském uspořádání, které systematicky vyložil v díle O nejlepším státě.

Autor nezamlčuje, že Bolzano se často ve svých názorech dostával do rozporů mezi (staro)katolickými dogmaty a osvícenskými principy. A že je mu vytýkána určitá zmatečnost a nedostatek jasné koncepčnosti a eklekticismus, a také poněkud z dnešního hlediska naivní snaha po smíření náboženství a vědy a boj proti dobovému bezvěrectví. Přesto Bolzano bývá označován za dovršitele osvícenské katolické teologie u nás. S průkopníkem v osobě J. Dobrovského Tak jako osvícenská katolická teologie u nás měla svého průkopníka v Josefu Dobrovském, tak v Bolzanovi má svého dovršitele.

Autor velmi podrobně popisuje okolnosti Bolzanovy činnosti a vyhnanství v posledních fázích jeho života a také uvádí dobové reakce na jeho skon.



Kapitola 2: Svébytný zemský patriot, filozof, matematik a logik


Tato kapitola akcentuje zejména tu stránku Bolzanovy osobnosti a činnosti, kde se projevují jeho postoje a názory na dobové národnostní problémy a rozpory. Jak se praví v recenzované monografii: Bolzano sám stál vždy stranou národnostních třenic, tyto otázky byly značně na okraji jeho zájmu. On sám pocházel z německy mluvícího prostředí, a tak příliš neprosazoval jednoznačnou českou obrozeneckou politiku. Orientoval se spíše na takové pojetí tohoto problému, kde se rozvine harmonické soužití všech národů žijících v dané zemi (především tedy Čechů a Němců), tedy na zlepšení soužití dosažené pěstováním podmínek rovnosti a sociální spravedlnosti pro všechny. Podle Bolzana má mít opravdové vlastenectví sociální náplň, což spojoval s humanistickou činností pro veřejné blaho. Láska k vlasti měla spočívat i v úsilí o zmírnění sociální bídy.

Sirůček konstatuje, že Bolzano nesympatizoval s radikálním panslovanským a českým (antiněmeckým) programem a spoléhal se na obecnou obrodu z pozic růstu vzdělanosti a všeobecného pokroku. Verí v zjednotené ľudstvo a nastolenie mieru ... píše autor předmluvy L. Perný.

V Bolzanově pojetí je vlastenectví vymezeno teritoriálně, nikoliv národnostně. Bolzanovo vlastenectví je etické, neseno je ve znamení míru a vzájemné snášenlivosti a spojeno s výchovou ke křesťanským postojům a občanské uvědomělosti v duchu ideálů křesťanského bratrství. Z tohoto pojetí odvozoval i národnostní nenávist a úpadek lásky k vlasti, který má své kořeny v sociální nespravedlnosti a bídě. V tomto smyslu musí marxistu napadnout, že Bolzano v určitém smyslu předjímal slova mnoha sociálně revolučních písní, např. Internacionála je zítřka lidský rod, i když samozřejmě nevěřil v revoluční řešení této otázky. Sirůček dokládá, že ačkoliv Bolzano nebyl přímo aktivistou ve směru české emancipace, přesto si uvědomoval nerovnost postavení Čechů v monarchii, viz citát česky mluvící část obyvatelstva žije v žalostném stavu chudoby a poroby a všichni boháči a velcí majetníci v národě jsou buď rozenými Němci a docela cizozemci, anebo jsou to takoví lidé, kteří se k Němcům počítají, poněvadž dávno již odložili českou řeč a český mrav. Recenzent si nemůže nevybavit scénky ze seriálu F. L. Věk popisující čechoněmčinu služek, ale i úpornou snahu dnešní globalizované vyšší a střední vrstvy hovořit co nejvíce anglicky. Některé společenské vrstvy jsou prostě vždy ochotné přizpůsobit se společenským poměrům.

Obecně můžeme spolu se Sirůčkem zakončit tuto tematiku souhrnným citátem, že Bolzano byl zapáleným zemským patriotem a boj Čechů za zrovnoprávnění s privilegovanými Němci považoval za zcela oprávněný. Nepochyboval o významu Čech ani českého národa, ani o tom, zda jsou hodny dokonalosti. I český národ má být suverénní částí světa se svým významem pro celek, obdobně jako je vesmír propojen všemi svými částmi a každá z částí má svůj vlastní význam pro celek. Nicméně typickým českým vlastencem se Bolzano nestal, neboť se snažil uchovat si tzv. objektivitu a nestranný nadhled. Přitom rozpoznával sociální kořeny národnostního útlaku českého národa a v rámci utopicko-humanistických koncepcí stranil utlačovanému.

Pokud jde o filozofické směřování Bolzana, tak Sirůček shrnuje řadu hodnocení od mnoha autorů, kteří se tímto tématem zabývali. Výsledným poznatkem je konstatování o idealistické povaze Bolzanových filozofických úvah, o jeho snaze smířit logiku a vědeckou metodologii s náboženským dogmatismem, o odmítání dialektického pohledu na společenský vývoj. Jako téměř ve všech svých aktivitách je i Bolzano filozof velmi rozporuplný a v tomto smyslu i originální. Sirůček připomíná, že velký podíl na této jeho originalitě a rozpornosti má i prostředí, ve kterém se pohyboval, tedy prostředí rakousko-uherské monarchie se všemi svými rozpory. Nicméně tento fakt nijak neovlivnil stabilní osu jeho myšlení, a to určení humanismu jako hlavní směr směřování lidstva.

Sirůček rovněž široce komentuje v této kapitole další oblasti Bolzanova zájmu, především jeho aktivity v oblasti matematiky a logiky:

Ve filozofické argumentaci je patrné Bolzanovo matematické nadání. Bolzanův zájem o matematiku byl taktéž silně motivován filozoficky.

Bolzanovo jméno je spojeno především s matematickou analýzou. Samotný Bolzano bývá řazen mezi průkopníky pojetí matematiky založené na logice. Jako osvícenec dával B. Bolzano formální logice i sociální či dokonce politický význam. Věřil, že rozpracováním aparátu logiky bude možné odlišit ve všech případech pravdu od nepravdy a v souladu s tím i uspořádat společnost.

Sirůček také velmi podrobně rozebírá konkrétní matematické postupy a objevy, které lze Bolzanovi přičíst, především tedy v oblasti teorie funkcí, teorie nekonečna a pravděpodobnosti.

Autor hovoří i o Bolzanově přínosu k teorii logiky, která právě má umožnit konstrukci vědy jako procesu hledání finálních pravd, které prospějí lidstvu.

Ukončeme tedy exkurs do této kapitoly tímto charakteristickým citátem:

Pasáže připomínající vědecké vklady Bolzana ve sféře filozofie, matematiky, logiky aj. zarámujme myšlenkou, že sjednocujícím pojítkem Bolzana coby matematika a logika jak je především znám ve světě a Bolzana jako ušlechtilého vychovatele, přítele mládeže a sociálně-kritického myslitele i utopického vizionáře (jak je, resp. přesněji býval hlavně známý v českých zemích) je nejvyšší mravní zákon jeho etiky, podle něhož je povinností každého člověka usilovat ze všech sil o prospěch a štěstí celku.



Kapitola 3. Sociální kritik, reformátor, pacifista a (proto)ekonom


Tato kapitola je v Sirůčkově pojetí nepochybně klíčovou pasáží jeho vyprávění o Bernardu Bolzanovi, neboť pojednává o tématu, které je mu blízké ať už z hlediska profesního jako ekonomického teoretika, tak i z pohledu ideového jako levicově zaměřeného člověka. Zde právě se nejzřetelněji projevuje Bolzanův základní myšlenkový vzkaz pro současníky i budoucím generacím a jeho hlavní idea, která je centrem jeho myšlení, totiž že nejvyšším mravním zákonem je obecné blaho.

Autor uvádí, že sám Bolzano považoval např. své matematické výzkumy za věc druhořadou a podřizoval je úkolu šíření svého nejvyššího mravního zákona dosažení všeobecného blaha pomocí šíření logického myšlení, Se svými sociálními a náboženskými názory seznamoval českou veřejnost ze svého působení jako profesor náboženství na Filosofické fakultě pražské university v letech 18051820.

Bolzano proslul coby odvážný a radikální sociální kritik, reformátor a buřič. Přičemž jeho radikálnost má však pevné meze, na místě je označení opatrná či rozumná radikálnost, resp. opatrné a rozumné novotářství. Hlásáním idejí rovnosti a svobody a neustálého pokroku směrem k ideálnímu stavu Bolzano přispívá k šíření demokratických názorů. V exhortách ostře kritizoval feudální i kapitalistickou společnost a poukazoval na projevy nerovností mezi lidmi, na útlak národnostní, politický i sociální i na materiální a mravní bídu. Na tomto základě systematicky rozpracovává státně-utopický spis O nejlepším státě (Bolzano, 1932), formulující principy ideální společnosti v podobě účelně zřízeného státu.

Sirůček dokládá, že řada Bolzanových úvah má otevřeně socialistický charakter, nicméně jde o pozice spíše utopického rázu. Podle něj nelze Bolzana považovat za socialistu. Jeho sociální cítění má spíše oporu v náboženském učení. Naplněním Bolzanova mravního zákona má být zřízení ideálního státu, kde by se uplatnila téze, že kdo neprospívá druhým, není hoden života.

Charakteristika Bolzana jako utopisty vychází především z jeho představy o změně společnosti prostřednictvím vzdělání a osvěty. Jak Sirůček píše: Bolzanův nejlepší stát vlastně jen jakousi všeobsáhlou výchovnou institucí, pečující neúnavně a neúprosně o stálé mravní zdokonalování všech občanů ...

Bolzano neochvějně věří, že lidstvo se neustále mravně zdokonaluje. Se závěrem, že člověka a lidstvo je možné výchovou získat pro ideje spravedlivějšího uspořádání, které vznikne cestou postupných, racionálních reforem na základě uvědomění si jejich potřebnosti. Přičemž odmítá řešit všechny spory či nerovnosti násilnými prostředky.

Bolzano v žádném případě není radikálním revolucionářem, naopak podporuje existenci státní moci a věří v postupnou pozitivní přeměnu prostřednictvím už zmíněné osvěty. A to dokonce i v mezinárodním rozměru až k ustavení jakéhosi harmonického světostátu.

Klíčovou jeho myšlenkou je ale rovnost lidí, nikoliv však v absolutním smyslu, ale především pokud jde o nezasloužené rozdíly stavovské a majetkové. Viz:

Bolzano kritizuje sociální nerovnosti a zastává názor, že rodové (stavovské) a majetkové rozdíly nejsou dány navěky. Stát by proto měl řešit majetkovou nerovnost a nerovnost, vznikající připisováním výhod z důvodu příbuzenských vztahů či původu. Ohledně nerovnosti majetkové však opět nevolá po nastolení naprosté rovnosti. Stát by měl umožnit občanům, aby svou přičinlivostí, pílí a spořivostí získali přiměřeně větší majetek, avšak neměl by dopustit, aby občan nashromáždil majetek větší mnohonásobně. Takový občan by se mohl stát nežádoucím pro společnost, protože by pomocí majetku mohl ovládat jiné za účelem svého zisku.

Recenzenta při čtení těchto řádků nutně musí napadnout, že jde o jakýsi téměř komunistický manifest, ovšem omezený z hlediska způsobu odstranění nespravedlivého režimu nenásilnou přesvědčovací kampaní. Dalším omezením Bolzanova myšlení je pak i jeho pohled na práva jednotlivců účastnit se společenského života, kdy toto právo má příslušet pouze lidem, kteří jsou tzv. kompetentní.

V dalším textu pak Sirůček obsáhle rozebírá okolnosti a peripetie Bolzanova pojednání O nejlepším státě, o jehož základních rysech jsme se zmínili už dříve. Sirůček popisuje i genezi historie pojímání Bolzanova odkazu v českém prostředí. Dále pak posuzuje podle jednotlivých kapitol konkrétní a detailní aspekty tohoto klíčového Bolzanova díla.

Velkou pozornost věnuje autor monografie, jak už bylo výše řečeno, ekonomickým aspektům Bolzanova učení, i když se Sirůček vzpírá označit Bolzana za ekonoma. Připomíná, že ekonomii a její principy označuje za základní stavební prvky výkladu spravedlivé společnosti, jejího uspořádání a fungování. Výklad fungování Bolzanova ideálního státu je založen na navýsost ekonomické kategorii vlastnictví. Jak se praví v monografii, Bolzano celou silou svého hněvu napadá soukromé vlastnictví a zlo, jež plodí a říká vše je vlastnictvím všech. Bolzano ovšem přistupoval k ekonomii spíše z morálních hledisek, nezajímal se příliš o vědeckou analýzu ekonomického systému, která byla k dispozici v určité podobě už v jeho době.

Nicméně lze říci s autorem monografie, že jeho radikalismus v tomto bodě nemá v české sociálně-kritické literatuře obdoby až do vzniku revolučního dělnického hnutí na konci sedmdesátých let 19. století, které je ovšem zároveň zbavilo jeho utopicky nereálných rysů.

V dalším textu pak autor rozebírá Bolzanovy úvahy o způsobu nabytí vlastnictví, které jsou shrnuty v pěti zásadách, pojednávajících např, o výrobě, koupi a prodeji, darování, dědictví, zdanění (Daně tedy platí jen ti, jejichž majetek převyšuje průměrnou normu (tato norma se zjistí tak, že se veškerý národní majetek rozvrhne na všechny občany). Konstatuje, že ačkoliv Bolzano explicitně nehovoří o společenském vlastnictví, z jeho úvah tento princip vyplývá. Sirůček rovněž podrobně rozvádí Bolzanovy příklady, kdy ideální stát poskytuje svým občanům určité služby bezplatně, z dnešního pohledu tedy jako formu společenské spotřeby. Sirůček se se rovněž zabývá Bolzanovými názory na roli peněz, jejichž existenci v ideálním státě nepopírá, ale přisuzuje státu významnou úlohu při regulaci cen. Stejně tak autor popisuje Bolzanovy názory na roli a postavení zaměstnanců a obecněji celé hospodářské soustavy, které by měly být pod přísným společenským a státním dozorem. Speciálně se v této souvislosti dotýká i oblasti obchodu.

Citlivé otázky zaměstnanosti jsou dokumentovány následujícím citátem:

V Bolzanově účelně zřízeném státě panuje všeobecná pracovní povinnost. Nemocní, děti, přestárlí jsou od této osvobozeni. Nemocní, slabí a staří lidé jsou zaopatřeni na účet obce, případně vypomáhá kraj, země, stát. Pracovní schopnost určuje lékař. Bolzano uvedené formuluje slovy: Členové obce nemocní anebo ti, co nejsou práce schopni pro slabost děti např. a staří lidé žijí však na náklad obce, leda že by tato mohla prokázati, že počet lidí takových jest v ní již nepoměrně veliký, že obec nestačí je uživiti; v tom případě dostává obec podporu, a to od okresu , jako zase tento může dostat výpomoc od země, státu atd.

V monografii se rovněž uvádí, že Bolzano se snažil i svým osobním příkladem, ovšem na bázi dobročinnosti, své ideály uplatnit i v praxi. Ale intenzivně podporoval i ideje družstevnictví jako nástroje ke zlepšení postavení lidí.

Pokud bychom měli nějak sumarizovat celkový sociálněekonomický vklad Bolzana, pak je asi užitečné opět použít citaci z monografie:

Bolzano byl hluboce sociálně založen. Měl nezvyklé pochopení pro strádající bídou hmotnou i duchovní. Již ve svých universitních přednáškách tepal bezcitnost majetných, brojil proti nerovnosti lidí a majetku, proti soustřeďování bohatství v rukou nečetných jedinců, vyslovoval se rozhodně pro svobodu smýšlení, zrovnoprávnění žen, pro účast lidu na vládě. Mnohé z jeho myšlenek byly přímo revoluční. V jeho projevech často proráží názor, že společnost by měla být reformována v duchu komunismu prvotních křesťanů, že není spravedlivý řád, v němž bohatí, kteří nepracují, žijí z práce chudých, a své posluchače přesvědčoval, že hlavní příčinou zbědačení širokých vrstev je instituce dědického práva. Odsuzoval příkře snahy zaměstnavatelů zkracovat mzdy, přiznával dělníkům právo na práci a na stávku

Závěrem k této kapitole bychom mohli ještě zdůraznit, že se dá říci, jak píše Sirůček, že Bolzanovy představy sice mají celkově ráz utopického socialismu, nicméně v některých aspektech ho překonávají. Bolzanova koncepce je sice v jádru utopická, ale od jiných podobných materiálů staví více na detailech a v určitých aspektech tkví pevněji v realitě a obvykle se neuchyluje k iracionálnímu snění a blouznění.

V následujícím textu Sirůček obšírně analyzuje některé zdroje utopických názorů Bolzana, konkrétně rozebírá dílo Étienna Cabeta, francouzského utopisty první poloviny 19. století, a jeho ikarského hnutí postaveného na principech bratrského komunismu, který se dokonce pokusil o jeho praktickou aplikaci jak ve Francii, tak v Americe.

Cabetovy úvahy měly vliv na teoretiky socialismu a komunismu, včetně K. H. Marxe a F. Engelse. Cabet si však neuvědomoval třídní konflikty a otázku budoucnosti řeší pouze v rovině filozofie a fantazie. Pro Cabeta také zůstávala významná náboženská rovina. Křesťanství považoval za učení zaměřené proti vlastníkům a utopistický projekt Ikarie založil na pravém křesťanství.

Za významný Cabetův příspěvek považuje Sirůček i jeho názor na pokrokový charakter dějinného vývoje právě směrem ke společnosti založené na komunistických ideálech jako na naplnění principů rozumu a racionality.



Kapitola 4. Bolzanovství, bolzanovci a vesměrné bloudění F. M. Klácela


Dalším z galérie bolzanovsky laděných osobností jeho doby, které Sirůček ve své monografii obsáhle připomíná jako možného bolzanovského protagonistu a ideového souputníka, je F. M. Klácel (1808-1882), kterého označuje za sociálně utopického myslitele.

Na stránkách Morawských Nowin se jako jeden z prvních v českých zemích podrobněji zabýval socialismem a komunismem. S Klácelem mohou být spojovány počátky české levicové utopie, včetně komunistické varianty. Přitom byl socialistou, resp. komunistou osobitým a nábožensky založeným i orientovaným.

Klácel bývá označován za socialisticky orientovaného kněze, který byl nakonec z římskokatolické církve exkomunikován a emigroval do USA. Tam se pokoušel zakládat komuny jako předobraz společenství založeného na lásce, porozumění a celosvětovém sbratření, s inspirací v Jednotě bratrské.

V duchu tohoto pokřesťanštěného utopismu samozřejmě ani Klácel nevolá po násilné revoltě, která by vedla k prosazení jeho myšlenek, ale jako prostředky k dosažení těchto cílů uvádí zaslíbení se bratrstvu; schůzky a učení ústní; knihovny a noviny; hostinství a dary; sbírky, daně a příspěvky.

Sirůček zdůrazňuje, že Klácel jako jeden z prvních v českých zemích podrobněji seznamuje širší veřejnost s idejemi socialismu a komunismu v předmarxistickém duchu. Současně je průkopníkem používání slova komunismus, resp. komunistický v českém jazyce, nicméně komunismus v Marxově pojetí odmítl.

Klácel varuje před tzv. pošetilostí idejí socialismu a komunismu před záludnosti víry v komunismu pro lidimilné srdce, kdy komunismus je pro něj nafintěná obluda všeblaženosti a všebratrství. Komunismus má být podle Klácela stejný jako despotismus, neboť má požadovat svobodnou obec, ovšem nikoli svobodného jednotlivce.

Autor recenze si zde neodpustí kritickou vsuvku na adresu podobných úvah o svobodě a nesvobodě jednotlivce, kterou prý zajišťuje pouze soukromé vlastnictví. Tato teze je základní obhajobou údajné přednosti kapitalismu, nicméně zamlčuje, že tato svoboda je v tomto světě výrazně limitována právě vztahem a podílem na soukromém vlastnictví. Soukromé vlastnictví tedy přináší mnohonásobně větší despotismus, který je vytvořen nepřekročitelnými majetkovými a třídními bariérami.

Sirůček dále pojednává o Klácelově vztahu a aktivitách spojených s osobou B. Němcové, kdy se včlenily do jeho snah o založení jakéhosi intelektuálního bratrstva i osobní vztahy jeho členů právě k citové nestále české spisovatelce. V této souvislosti podává Sirůček i docela komplexní ilustraci o názorech na postavení Němcové v kontextu soudobé i pozdější české společenské reality tak, jak je možno je dohledat v citátech předních českých intelektuálů až do dnešní doby.

Připisuje Klácelovi i zásluhu o zvýšení zájmu spisovatelky o sociální situaci chudiny a o sociální tématiku obecně.

Rovněž tak autor objevuje docela pregnantní Klácelův popis dějinného vývoje na základě třídního mechanismu: Počali jsme s rodinou, widěli jsme, jak z čeledi vzešlo otroctwí, z otroků pak wywinuli se dělníci swobodní, z této samostatnosti dělnické přičiněním náhody, nerowné pilnosti a schopnosti, nerownost wlastnictwí, vyklubalo se bohatstwí a panství jedné a chudoba a odwislost z druhé strany.

Přesto však Klácel kritizuje myšlenku společenského vlastnictví jako záležitost demotivující a nevedoucí k využití všech produktivních vlastností lidí.



Kapitola 5. Inspirace a deformace odkazu osamělého myslitele B. Bolzana


V další kapitole se Sirůček zabývá různými typy reakcí na Bolzanovo polyhistorické působení.

Označuje Bolzanovo postavení právě tímto výrazem a řadí ho do této exkluzivní kategorie, viz citát:

Vyzdvihnout lze mnohostranné zaměření renesančně rozkročeného vědce a originálního myslitele Bolzana, se stále aktuálními inspiracemi ohledně mezioborovosti. 1826 Bolzana lze označit za jednoho z posledních či dokonce za posledního polyhistora nejen českých zemí.

Při rekapitulaci Bolzanových přínosů Sirůček opět a správně zdůrazňuje ekonomickou důležitost kategorie vlastnictví a nutnost regulace soukromovlastnických vztahů, kterou chtěl Bolzano realizovat prostřednictvím zásahů státu.

Bolzano má přicházet s ideou lidstva jako velkého sociálního státu, resp. modelem spravedlivé společnosti na mezinárodní úrovni ve smyslu globálního sociálního státu, který zabezpečuje naplnění základních potřeb každého obyvatele skrze progresívní zdanění. Za základní kritérium spravedlivosti Bolzano považuje veřejný zájem a společenské blaho.

Sirůček poukazuje i na dvojznačnosti ve výkladu Bolzanových myšlenek, které jsou ovšem důsledkem nejednoznačností a rozporů obsažených v přímo v Bolzanově díle. Jako příklad uvádí různé možnosti pohledů na česko-německé soužití a na budoucnost jeho realizace v podmínkách českého státu jako státu mnohonárodnostního, přičemž v této souvislosti lze jeho argumentaci použít jak ve prospěch národních českých snah, tak i těch, kteří stojí na pozicích zemského multietnického uspořádání. Spíše však je Bozanův odkaz účelově a jednostranně využíván či zneužíván k obhajobě novodobého evropanství a ke kritice přílišného akcentu na vlastenectví včetně kritiky obrozenců.

Sirůček rovněž poukazuje na aktuálnost Bolzanova protiválečného až pacifistického poselství, kdy označuje války za projevy barbarství a volá po jejich odstranění a překonání jako nepěkného odkazu minulosti, aniž by ovšem odhalil militaristické tendence zakotvené v podstatě kapitálového vztahu.

Autor monografie neopomněl rovněž připomenout Bolzanovy kritiky týkající se přizpůsobování se domácí populace cizím mravům, a přirovnat tuto stránku Bolzanovy ideové orientace k dnešním sluníčkářům ze západního hnutí Woke, k němuž zaujímá kritický postoj v duchu jakéhosi tradicionalismu. V tomto bodě se Sirůček poněkud odchyluje od své levicové orientace, neboť podstatou levicovosti je právě odmítání (třídně utlačovatelských) tradic. Sirůček tomu říká povinné vychvalování konstruktů multikulturalismu, inkluze, migrace etc. Postmoderní obdobou nejvyššího mravního zákona má být povinnost fatalistického respektování nadčasových dogmat liberálního tzv. Dobra.

Zde se poněkud zaměňuje dnešní pojetí multikulturalismu a obecně liberalismu v podmínkách nadvlády mezinárodního velkokapitálu, jehož smyslem a cílem je zakrýt absenci skutečných svobod a sociálních hodnot v podmínkách globalizovaného kapitalismu, se skutečným liberalismem, jež je podmíněn sociální a vlastnickou rovností. Tato falešná představa o liberalismu pak svádí k nesmyslným válkám a bitvám s migranty, homosexuály, ekology, a nikoliv se skutečnými původci diktátorských a neliberálních tendencí ve společnosti.

Je zde ovšem třeba doplnit, že některé Sirůčkovy postřehy směrem k současnému pseudoliberalismu a kosmopolitismu v kontextu kritik zneužívání Bolzanova odkazu mají svou platnost. Je zřejmé, že právě zpochybňování národních tradic, národních identit, národních jazyků a především národní historie je mohutným nástrojem v rukou oligarchické mezinárodní velkoburžoazie k nastolení své světovlády. Stejně tak je oprávněná kritika pohrdání tvořivou a produktivní prací a podpory parazitismu a spekulantství.

Sirůček dále zmiňuje ohlasy na Bolzanovy názory týkající se politických práv, postavení žen ve společnosti, ale i pojetí a významu volného času.

Stejně tak se široce věnuje problematice stanovení kritérií pro určení utopie jako žánru a filozofického pojmu a správně konstatuje, že:

Utopie v sobě skýtá revoluční náboj, neboť utopií je právě ten způsob myšlení, který usiluje o změnu skutečnosti ve směru ideálních představ. Zároveň je to takové myšlení, které pokud nalezne svůj projev v jednání částečně nebo zcela rozbíjí či přetváří existující skutečnost.

Sirúček ovšem znovu sklouzává do soubojů se sluníčkáři, který ho poněkud odvádí od podstaty problémů kapitalismu, viz:

Vážná varování se v současnosti týkají dystopií zejména (hyper)liberálních. Taktéž nezřídka stavících alespoň rétoricky na sluníčkářských premisách, že všichni lidé jsou výjimečnými osobnostmi a jsou bytostně dobří. Pouze špatný systém jim brání být dobrými, resp. žádné nerovnosti nemají být přirozené, nýbrž jsou pouze důsledkem špatné politiky a systému. Včetně údajných předsudků a netolerance. Globalistické pokrokářské projekty počítají přitom s tím, že lidé se budou muset dramaticky omezit a vzdát se své sobeckosti i tmářského pohledu na vlastnictví. Nic již nebudou vlastnit, pouze sdílet. Což se ovšem netýká tzv. elit. Zmíněné umocňuje energetická krize Západní Evropy, způsobená především sebevražednými projekty pod taktovkou Velkého resetu. Lockdowny infekční mají být vystřídány lockdowny energeticko-klimatickými.

V závěru monografie (Otevřené otázky (místo závěru)) se pak její autor zamýšlí nad otázkou, jak charakterizovat Bolzanovo dílo, jak jej definovat i z hlediska vědeckého či pseudovědeckého žánru, jak jej zasadit do aktuálního myšlenkového i názorového rámce a jaké reakce mohou jeho myšlenky implikovat a inspirovat i v dnešní době.

Sirůček jednoznačně Bolzana zařazuje do kategorie utopistů s velmi komplexním pohledem na všechny otázky společenského života, ale zároveň lze jeho dílo nazvat dílem vědeckým z hlediska jeho komplexnosti a metodologie:

Reformní pojednání O nejlepším státě je promyšlené vědecké dílo. Jde o jeden z mála, možná i stále jediný pokus o původní český utopický systém. Systém ucelený, propracovaný, systematický, spočívající na relativně promyšlených ekonomických základech. Nejedná se o povrchní líčení utopického ideálu účelně zřízeného státu, kdy hlubší odůvodnění zásad projektovaného systému u Bolzana neabsentuje jako u dalších tuzemských pokusů ...

Vizionářský projekt nese zřetelné rysy utopického socialismu i komunismu. Bolzano však nevolá po úplné majetkové (a vlastnické) rovnosti, nýbrž po omezení křiklavých majetkových rozdílů. Akceptuje ideu soukromého vlastnictví coby kořenu zla ve společnosti, ale toto neruší, jen výrazně omezuje. Bolzano uvažuje o široké demokracii a reformách ekonomiky, politiky, výchovy, morálky i životního stylu.

Sirůček tedy sumarizuje odkaz Bolzana jako svébytného a renesančního myslitele (polyhistora), který byl zároveň utopistou či snílkem a zároveň tvrdým realistou, vidícím nešvary své doby a hledajícím jejich možná řešení.



Poznámky recenzenta


Monografii lze hodnotit a komentovat v těchto bodech

Jde o významný počin z hlediska zvýšení celkového povědomí o významné osobnosti našich dějin, jež byla z různých důvodů poněkud opomíjena

Monografie přináší velmi komplexní a velmi plastický obrázek o dějinném kontextu vývoje ve středoevropském prostoru v daném období

Stejně tak se zde dozvídáme množství informací o vývoji a různých aspektech v rámci myšlenkového světa orientovaného na kritiku sociálních poměrů tehdejšího (i dnešního) světa a na hledání řešení těchto problémů i třeba nereálnou a utopickou cestou

Autor vykonal masivní práci, pokud jde o vytěžení relevantních historických a vědeckých zdrojů. Myslím si, že v tomto ohledu je jeho přínos bezkonkurenční.

Rovněž tak si zaslouží maximální ocenění autorovo teoreticko-historické zasazení Bolzanových myšlenek do kontextu vývoje levicových názorů, a to včetně některých soudobých diskusí o levicovosti, progresivismu, kosmopolitismu, vlastenectví apod.

Komentáře (0)