Rapovej deník Lukáše Kouřila

recenze

O dnešní knize vám povím jenom krátce. Jde totiž o něčí příběh a ten přísluší vyprávět jenom tomu dotyčnému. A ten to udělal ve velkém stylu!

Rap Lukáše Kouřila provázel a stále provází celým životem, v jednu chvíli mu už nestačilo ho jen poslouchat, a zachtělo se mu být i součástí rapového světa. Zhodnotí svoje možnosti – „Na rap nemám koule, DJing mě nijak nebere, nad tvorbou beautů ani nepřemýšlím a tancování mi jde ještě hůř než rap.“ – a zahájí svou kariéru promotéra. Ve věku čtrnácti let navštíví svou první rapovou akci a pomyslí si, že to nemůže být těžké něco takového uspořádat, bych zvládl taky. S chybějícím rokem do získání občanského průkazu tedy uspořádá internetovou rapovou soutěž Prosaď svůj rap. A i když skončila několika dluhy a vyhubením třiceti dvou rybiček, Lukáše plánování mejdanů chytlo a nepustilo. Od roku 2019 dával dohromady zápisky ze všemožných sešitků, papírků a souborů na flashkách, které napsal v posledních šestnácti letech, aby je mohl nazvat Rapovej deník a nechat čtenáře nahlédnout do jeho nejniternějších myšlenek – nejen jako promotéra hiphopových koncertů, ale i dospívajícího kluka, který nechce nic jiného, než aby tohle rapové dobrodružství nikdy neskončilo.

Po knize a krásných balíčcích, ve kterých poštou chodila, jsem pokukovala už nějakou tu chvíli, proto mě moc potěšilo, když mě oslovil sám autor, zda bych si knihu nepřečetla. To víte, že jsem řekla ano rychleji než řeknete: „Mír a lásku, beer a pásku, a rest in peace to Charles Bukowski.“

Rapovej deník je plný slangu a kultury, ke kterým mám opravdu daleko, i přesto mě kniha moc bavila. Je psaná nesmírně poutavě a vtipně, přičemž je fascinující sledovat autorovo dospívání skrze deníkové zápisky z doby, kdy byl ještě – jeho slovy- „malý zmrd“. Věřím, že pokud se trochu orientujete ve slovníku dnešní doby, pochytíte slang používaný v knize, jedna báseň.

„Nemám rád svou třídu, kromě pár buchet v ní, a mí spolužáci to vidí se zálibou ke mně stejně. Jsem jiný než oni. Možná to bude tím, že už druhým rokem felím pouze se staršíma homies z města, a možná je to tím, že se často chovám jako kretén.“

Lukáš toho stihl do osmnácti let opravdu hodně. Nepočet nocí propařil, nespočet akcí zorganizoval a nadělal si tím nespočet problémů. A i když se dostal do takových trablí, ze kterých by mnoho lidí mělo smrt, on to prostě přejde a „It is what it is“. Takový přístup je nesmírně inspirativní, stejně jako odhodlání, s jakým autor vše vždy dotáhl do konce.

Na takových deníkových zápiscích je ale nejlepší to, že lze sledovat progres. Po jednom nepovedeném festivalu Lukáše přestane bavit ten neustálý stres s organizací spojený, ale ani bezcílné opíjení ho už neláká, tak začne cestovat. Spolu s ním se podíváme do Manchesteru, Amsterdamu, LA, Mexika, a mnoha dalších měst a zemí. V momentě, kdy se z autobiografie stane cestopis, ale nepřijdeme o to kouzlo, jakým Rapovej deník hýří. Autorovi v žilách stále koluje rap a stále se pohybujeme v hiphopovém prostředí. Často je až k nevíře, jaké situace se mu stali, třeba když jeden Polák odmontoval pole dance tyč s úmyslem jí autora přetáhnout, nebo zápis začíná ve chvíli, kdy se Lukáš probudil po mejdanu v popelnici. Ale co, když se otevře víko, sluníčko krásně svítí, tak jedeme dál!

„Nijak jsem to neřešil, neboť jsem povahově kolosální mámvpičista.“

Ale nemyslete si, že celou knihu tvoří jen zápisky „pro pojišťovnu“, spíš bych řekla, že tahle knížka je příběh o životní vášni. Vášni pro rap, bavení se i pro život sám. Žijeme jen jednou, a život řádcích rapového deníku je prožitý do posledního písmenka. Mně ale v hlavě po dočtení stejně nejvíc ulpívá ten flegmatismus, s jakým autor popisuje své životní patálie i to, jak vtipné kolikrát jsou. Moc jsem se u čtení nasmála a měla jsem problémy knihu odložit, protože jsem chtěla vědět, co se stane dál.
Nesmím opomenout zmínit grafické zpracování knihy, které je skutečně nádherné. Každá kapitola má svou ilustraci na dvojstránce, text ve sloupečkách rozbíjí grafity a citáty, nechybí ani osobní fotografie a úplně na konci knihy jsou plakáty na akce, které autor pořádal. Za grafické zpracování tleskám Michaelu Purmenskému. Již jsem nakousla, že text je uspořádán ve sloupečcích, na stránce jsou vždy dva. Čte se to moc dobře a je fajn se občas odklonit od klasických řádků. Pokud si chcete celkový zážitek ještě znásobit, pouštějte si písničky umělců, kteří jsou v knize zmiňováni. A spoustu videí najdete i na kanále Real hip hop radio na Youtube. Za jakých okolní videa vznikla, si už musíte přečíst

Příběh Lukáše Kouřila ale poslední stránkou rozhodně nekončí a jistě nejsem jediná, kdo doufá v Rapovej deník 2. Moje obvyklé bodové hodnocení tu snad ani není na místě, vzhledem k tomu, že jde o životní příběh a ne kdejakou beletrii. Rapovej deník Lukáše Kouřila doporučím všem, kteří rádi čtou originální biografie i milovníkům hudby, pro níž sdílí vášeň s autorem. Ti, kteří vědí o jaké interprety se jedná, protože jim denně hrají ve sluchátkách, si historky s nimi užijí ještě o deset procent víc, než my, běžní čtenáři, kteří si je užili na sto.

Rapovej deník zachycuje šestnáctiletou kariéru promotéra hiphopových koncertů Lukáše Kouřila od úplných začátků v roce 2007, kdy ještě bez občanky zorganizoval internetovou soutěž Prosaď Svůj Rap s živým finále v Hodoníně, přes tr... více

Komentáře (0)