Pustina zvaná mír: kdo jsme já a my?

recenze

Emzáci v prstencových lodích ohrožují těžařskou stanici Lsel i Teikskalánské císařství. Nemilosrdně zabíjí piloty, škvaří lodě a kradou zásoby. Nemluví řečí, ale vydávají zvuky, ze kterých se dělá lidem strašlivě zle. A tak na válečnou frontu vyráží i Trojí Posidonie, která má s emzáky navázat kontakt, a jen tak náhodou si s sebou vezme jako poradkyni lselskou velvyslankyni Mahit Dzmarovou.

Mahit se z Teikskalánského císařství vrátila na domovskou stanici Lsel, ale klid nemá ani tady. Radní pro společný odkaz Aknel Amnardbatová ji nutí, aby předala své vzpomínky, jenže Mahit tají, že má v hlavně hned dvě imaga bývalého velvyslance Yskandra Aghavna. A je jí jasné, co by tohle odhalení znamenalo. Navíc i na stanici Lsel bují intriky a politické machinace, takže když se objeví její přítelkyně Trojí Posidonie, odletět na válečnou frontu je jediný způsob, jak se vyhnout odstranění imaginovače nebo ještě něčemu horšímu.

Pustina zvaná mír se na rozdíl od prvního dílu Vzpomínka zvaná říše neodehrává pouze ve Městě, srdci Teikskalánu, ale prolíná se tu několik dějových linií. Jaotlečka, nejvyšší vojenská velitelka teikskalánské armády, Devaterá Ibiška čelí s flotilou záhadným a nebezpečným emzákům. Jak ale bojovat proti někomu, kdo se dokáže nepozorovaně vynořit, kde chce, s kým se nedá domluvit a o kom netušíte, co vlastně chce? S tím by jí měly pomoct Mahit a Trojí Posidonie, které se snaží rozluštit děsivé zvuky emzáků a přijít na způsob, jak s nimi komunikovat. A na císařském dvoře se následník trůnu Osmerý protijed pokouší zorientovat v předivu palácových intrik a zjistit, jak se skutečně vyvíjí válka proti emzákům, i když to znamená, že se do ní zaplete víc, než čekal.

Pustina zvaná mír se sice částečně odehrává na válečné frontě, ale nejedná se o akční příběh, protože autorčin přístup k válce a prvnímu kontaktu je neotřelý a realistický. Samozřejmě nechybí ani morálně šedé, ale velmi lidské postavy, komplikované vztahy, zvraty a trocha romantiky. Vztah mezi Mahit a Trojí Posidonií se prohlubuje, ale zároveň naráží na předsudky a kulturní rozdíly, které se zdají nepřekonatelné. A navzdory ohrožení celého císařství i galaxie bují politické intriky, pochybná spojenectví, vydírání a zrada. A samozřejmě nechybí také hra se slovy, významy a poezií.

Arkady Martineová i v druhém díle přinesla úžasně napsaný, vymyšlený a bohatý příběh, který dalece přesahuje space-operu o prvním kontaktu s emzáky. Autorka se zabývá konceptem já a my, společného myšlení, vnímání, vzpomínek, komunikace i cítění. A to nejenom u Mahit, která v sobě nosí vzpomínky bývalého velvyslance Yskandra Aghavna, (kterého jsem si jen tak mimochodem naprosto zamilovala), ale i u emzáků a Teikskalánců, kteří neurologická vylepšení neuznávají.

Pustina zvaná mír uzavírá dobrodružství Mahit Dzamarové. Konec je poměrně nečekaný a věrohodný, ale dokázala bych si ho představit ještě o trošku uspokojivější. Vzpomínka zvaná říše se mi líbila ještě o něco víc, ale i Pustina zvaná mír je úžasně napsaná, promyšlená a originální kniha, kterou jsem si zamilovala. A už teď vím (ano, je březen), že bude právem patřit mezi nejlepší knihy, které jsem v roce 2023 přečetla!

Arkady Martineová plánuje napsat další knihy z teikskalánského vesmíru, jako třeba příběh císařského dědice Osmerého Protijeda. Já bych si ale dala říct příběh o Yskandru Aghavnovi a jeho složitém vztahu s císařem Šesterým Směrem a Devatenácterou Teslicí Jedno je ale jisté, ať už Arkady Martineová v budoucnu napíše cokoliv, rozhodně si to přečtu!

4,5/5

Komentáře (0)