Prostor pro něco, možná i pro duši

recenze

Prostor pro duši (2018) / CleoXandra (252 views)
Prostor pro něco, možná i pro duši
Ikony, hvězdy a hvězdičky přebohatého panteonu filmového a televizního nebe měly vždycky tendenci vetknout svou duchaplnost (často pouze iluzorní) do vlastní literární nebo výtvarné či jiné tvorby. Stává se, že tato snaha končí vskutku zdařilým počinem. Většina podobných pokusů však končí produktem buď průměrným, podivným, těžko pochopitelným, či dokonce katastrofálním.
Jednou z publikací, na niž se hodí charakteristika dle úvodní věty předchozího odstavce, je i zvláštní knížka Vlastiny Kounické Svátkové „Prostor pro duši“. Tato herečka slovenského původu, aktuálně žijící v Praze, se již před řadou let rozhodla zanechat svou stopu v pokladnici světového písemnictví a nespokojit se s věhlasem filmové a seriálové star. Jako každé (více či méně významné) celebritě ji cestu k cílové čtenářské skupině „umetl“ právě onen výše zmíněný věhlas. Pokud je takový opus vydán samonákladem (jako v tomto případě), vždy to vyvolává neodbytnou otázku: proč? Po kvalitních a nadějných rukopisech známých osobností přece nakladatelé sáhnou s chutí. A napumpují do nich vlastní zdroje – pochopitelně s vidinou bezproblémové návratnosti. Jde-li autor vlastní cestou, může to znamenat buď touhu po naprosté nezávislosti (a nechuť handrkovat se s redaktorem), nebo problematickou kvalitu jeho tvorby. Na druhou stranu: ani náhodou nehodlám souhlasit s názorem, že tržní úspěch či úroda ocenění z literárních soutěží jsou skutečným měřítkem kvality. Často to bývá spíše naopak: za touto slávou se mohou skrývat díla tuctové úrovně. A naopak malonákladové nezávislé publikace mohou být nesrovnatelně zajímavější.
V souvislosti s pečlivou projekcí image této knihy je nutno zmínit i grafické řešení obálky. Motivem titulní strany se autorka stylizuje do polohy hluboce senzitivní až éterické bytosti, navíc ještě v jakémsi nostalgickém oparu. Nakolik to odpovídá realitě, to nedovedu posoudit. Nakolik to odpovídá atmosféře knihy, to nechť posoudí každý čtenář sám. Na mě to v této souvislosti působilo spíš jako póza.
„Prostor pro duši“ vnímám jako těžko uchopitelnou zpověď na pomezí meditativní introspekce a syrového zobrazení životních kopanců. Čeho si na knize cením nejvíc, je otevřenost autorčina vypravěčského stylu. Nepochybuji, že způsob, jakým se na stránkách vyjádřila, má pro ni samotnou ohromnou cenu právě v té upřímnosti – a víceméně neřeší, jak to zapůsobí na čtenáře. Možná právě toto sympatické pohrdnutí vykalkulovaností, tak typickou pro mnohá ceněná díla současné české (a nejen české) literatury, je nejsilnější předností předmětné publikace. A paradoxně může právě přitáhnout zájem čtenářů, kteří se módní vlně programově vyhýbají.
Jako žena jsem knihu četla vybavena svým obvyklým přístupem, a sice abych si přečtené řádky nepřipustila příliš k tělu. Nebo je dokonce nenechala zalézt pod kůži. Díky tomu jsem si zachovala odstup a na konci mohla konstatovat zhruba toto: kdybych toto dílko minula, vůbec nic by se nestalo. Celé mi to přišlo poněkud zmatené a jaksi neuměle napsané. To bychom měli mínusy. A plusy již byly zmíněny výše: otevřenost ve vyjadřovacích prostředcích, odvaha jít vlastní cestou.
Celkově jsem si „Prostor pro duši“ zařadila do škatulky nepříliš zářivých výtvorů filmových hvězd.

Recenze je uvedena i na mém blogu cleoxandrablog.mozello.cz/blog/params/post/1975964/

Komentáře (0)

kniha Prostor pro duši recenze