Proměny

recenze

Proměny. Legendy o stromech a květinách (2016) / logopedka
Proměny
Jedno se této publikaci upřít nedá, tolik rozporuplných emocí ve mně dosud žádná „pohádková“ kniha nevzbudila. A těch roztodivných zvuků, které ze mě při čtení vypadly. Hekání, funění, supění, vzlykání, smích, úpění, koktání, křičení... Bylo toho mnoho.

Mnohokrát jsem knihu znechuceně odložila a škodolibě si říkala, že to, že ji syn na začátku p-o-b-l-i-l, mělo nějaký hlubší smysl. Snažila jsem se dětem vsugerovat, že je ta kniha nezáživná. Neprošlo to. Prosila jsem je, abychom četli něco jiného. Skoro jsem je i začala uplácet. Nic nepomohlo. Dětem se prostě líbilo to divadlo, které při četbě maminka předváděla.

Kniha to byla doslova a do písmene nekonečná. Co mi na ní tak vadilo? Prkotina. Opakování. Prachsprosté opakování. Znáte to: Stokrát nic umořilo osla. „Dáš to, Zuzano!“ „Dáš to, Zuzko!“ „Dáš to, Zuzanko!“ „Dáš to, Zuzičko!“ „Dáš to, Zuzi!“ „Dáš to, Zuzu!“ „Dáš to, Zuzinko!“ „Dáš to, Zuzanice!“ „Dáš to, Zuzaničičko!“ Dáš to, Zuzan!“ Nakonec jsem to dala, ale byl to lítý boj.

U první, druhé, třetí pohádky bylo opakování fajn. Pak jsem začala přepínat do režimu autopilota. Následně se autopilot porouchal a nastala těžká krize, mezi mnou a knihou začala skutečná válka. A největším paradoxem je to, že jsem si tohoto nepřítele nasadila do domácnosti zcela dobrovolně. Bylo to dokonce mé přání. Dárek.

Když odhlédnu od mých zcela subjektivních připomínek, je kniha po obsahové stránce vyvedená. Pěkný jazyk, občasné rýmování, happyend i slzy smutku (kolikrát se mi při některých pasážích zlomil hlas a byla jsem nucena použít kapesník).

Nebudete-li číst knihu od Jana Vladislava na jeden zátah jako já, pak si ji zajisté užijete. Nu, já si ji užila i při jednozátahovém čtení. Ale drobet jiným způsobem, než by mi bylo milé. ;-)

Komentáře (0)

kniha Proměny. Legendy o stromech a květinách recenze