Proč se nezabít

recenze

Všechny malé zázraky (2015) / Bolkonská

Sebevraždy jsou prý v módě. Myslím jako literární téma, samozřejmě. Pak se objevila i vlna románů pro mladé s homosexuální tematikou. Kdoví, jak dlouho bude trvat, než dorazí až k nám. Otevře to Will Grayson, nebo si prvenství připíše někdo jiný?

Já jsem ráda. Alespoň v případě Nivenové bych si troufla říct, že jejím záměrem nebylo nahrabat si pár zlaťáků. V této své knize totiž zpracovala své vlastní vzpomínky, což asi nebyla nijak příjemná činnost, a zdá se, že po vydání se dál intenzivně věnuje osvětě v souvislosti s psychickými nemocemi a sebevraždami.

Pokud to teď vypadá temně, nebojte se. Je tam hodně romantiky. Takové decentní, jiskřivé, mladistvé a vtipné.

„To si nemyslím. Dneska ráno mi tvoji rodiče vykreslili dost přesný obrázek toho, jaká jsi bývala. Ta druhá Violet byla vtipná, možná i trochu drsňačka, a milovala muziku. Teď vidím někoho, kdo se bojí vrátit zpátky do světa. Do života. Všichni kolem na tebe tlačí, ale jen občas a zlehka, aby neublížili Chudince Violet. Nepotřebuješ strkat, nepotřebuješ tlačit. Potřebuješ zase nasednout do sedla. Protože jinak zase skončíš na tý římse.“

Violet je hodná holka, Finch je hodně špatný kluk. Ale jedno mají momentálně společné – nejsou si úplně jisti, zda se jim ještě chce žít.

Tato nesourodá dvojice spojí síly při práci na jednom školním projektu na hodinu geografie. Mají objet nějaká zajímavá místa v Indianě a něco o tom sepsat, něco vyfotit. Violet nemá nejmenší zájem, zato Finch, jenž právě prochází svým hyperaktivním obdobím, má nadšení za dva a vesele tahá apatickou holku podle své mapy tam a zpátky.

Jakmile se Violet začne probouzet ze svých depresivních mrákot, Finch, trpící bipolární poruchou, se propadá do svých hlubin a odmítá pomoc – nakonec úplně zmizí ze scény a jen sporadicky se ozývá matce.

Jak už to chodí, anglická anotace si vypůjčila jiná zvučná jména a tvrdí, že nám Všechny malé zázraky připomenou jednak sladkobolné Hvězdy nám nepřály, jednak vtipný, příjemně obyčejný příběh Eleanor & Park. To je docela blbost, a dál to nerozvádím.

Tahle knížka je důležitá podobně jako Quickův román Odpusťte mi, váš Leonard. Klidně bych takové čtení zařadila do školních osnov, samozřejmě s následnou diskuzí ve třídách. A jako čtenář? Spokojená. Violet mě nebavila, ale Finch je k pomilování, a závěr knihy (a taky poděkování autorky) jsem obrečela jako malá. Doporučuji.