Proč nečíst Nástroje smrti aneb Co je na téhle sérii špatně.

recenze

Město ze skla (2010) / fa.sci.ko

OBSAHUJE SPOILERY A CITACE ZE TŘÍ PRVNÍCH KNIH

Všichni, ať už to přiznáváme či nikoliv, tajně zbožňujeme romantickou linku enemies-to-lovers, většině z nás určitě nevadí friends-to-lovers, ale mám otázku. Jak jste na tom vy a linka siblings-to-lovers?
Říkáte, že se vám nelíbí? Dobře.
Tak já vám v tom případě položím další dvě otázky. Kolik z vás četlo Nástroje smrti? A kolika z vás se tahle série líbila?

Předem říkám, že jsem sérii nedočetla, nedočítám a ani nedočtu. Pravděpodobně nikdy, jelikož už tak jsem se trápila víc, než jsem měla v plánu, a masochismem skutečně netrpím.
Nejedná se o hejt na Cassandru Clare, ani přímo na sérii Nástroje smrti. Na mou obranu jsem četla i série Pekelné stroje, Temné lsti a Poslední hodinu, se kterými nemám žádný větší problém.

Spisovatelka Cassandra Clare (Judith Rumelt, chcete-li) představuje ve svých knihách svět lovců stínů, který je tak trochu vykradačka HP a odkazuje na asi milion dalších úspěšných knih. To ovšem není zas takový problém v porovnání s tím, že svým (především velice mladým) čtenářům cpe INCEST a očividně jí to vůbec nevadí! Pokud snad náhodou nevíte, co je to incest, tak je to milostný poměr mezi členy jedné pokrevní linie (rodiny). Jinak též řečeno krvesmilstvo (mimochodem moc pěkné slovo).

V prvním díle (Město z kostí) této šestidílné série se do sebe dva mladí lovci stínů Jace a Clary tak trochu zamilují. Jenomže pak následuje jedno draaama za druhým. Nejdřív zjistíme, že Clary je dcera Valentýna (hlavního padoucha) a pak zjistíme, že její velikánská láska Jace (vlastně Jonathan Christopher) taktéž. Víte, co to znamená? Přesně tak, jsou to SOUROZENCI! Jupíí!

„Jocelyn je tvá matka, Jonathane. A Clary - Clary je tvá sestra.”
(Město z kostí, 23. kapitola)

„...Jenom ty, tvoje žena v komatu, tvůj nervově zhroucenej syn a tvoje dcera, která tě k smrti nenávidí. Nemluvě o tom, že se do sebe tvoje dvě děti možná zamilovaly. Jo, to zní jako dokonalá rodinná idyla...“
(Město z kostí, také 23. kapitola)

xxx


Jako čtenářka bych předpokládala, že z toho budou smutní (což samozřejmě jsou), ale zároveň bych očekávala, že tento fakt okamžitě přijmou a budou ho brát jako jasné znamení, ať se od sebe drží dál a popřípadě si najdou třeba někoho jiného. Což se stane a Clary zneužije chudáka Simona, se kterým k jeho smůle začne chodit.
Ale! Haha.
Ve druhém díle (Město z popela) se náš oblíbený sourozenecký pár - bratříček Jace se sestřičkou Clary:

a) vesele líbají jako by se nechumelilo!
Samozřejmě, že je to jenom polibek. Pohoda lahoda. Je totiž naprosto normální vášnivě se líbat se svým bratrem, že jo Cassie :)

A pak ji políbil.
Cítila, jak se jeho rty otřely o její, zprvu lehce, a její ústa se pod tím tlakem automaticky rozevřela. Její tělo se téměř proti její vůli stalo vláčným a poddajným a ona zvedla ruce a ovinula mu je kolem krku, jako když se slunečnice otáčí za sluncem. Jeho paže ji objaly, ruce se mu zapletly do jejích vlasů a jeho polibek už najednou nebyl něžný, ale vášnivý. To všechno se stalo v jediné chvíli, jako když vzplane sirka. Clary slyšela, jak se celým dvorem kolem nich jako vlna prohnal jeden hluboký vzdech, nic však neznamenal, neboť zanikl v burácení krve v jejích žilách, v tom závratném pocitu beztíže.
(Město z popela, 8. kapitola)

xxx


V celém tomto aktu je podporuje královna víl, zatímco kámoška Izzy v podstatě sourozeneckou líbačku schvaluje a ještě jí to nepřijde jako nějaký extrémně velký problém. Jediný, komu to přijde absurdní, je můj oblíbený Simon, který má očividně jako jediný dost rozumu na to, aby si uvědomil, že jeho přítelkyně by se nejenom neměla líbat s jiným klukem, ale především ne se svým vlastním bratrem:

„To je absurdní. Vždyť jsou bratr a sestra.“ Královna ladně pokrčila rameny. „Překážky obvykle touhu neumenšují. (...) Pokud netouží po jeho polibku, nikdy nebude volná.“
(Město z popela, 8. kapitola)

„Jako že bys klidně políbila Aleka, kdyby tě o to královna zakletého dvora požádala?“ zeptal se Simon.
„No samozřejmě.“
(…)
„A co na tom vlastně záleží? Je to jenom polibek.“
(Město z popela, 8. kapitola)

xxx


b) vylívají si srdíčka nad tím, jak je k nim svět nespravedlivý:

Pravda je taková, že mám Simona ráda tak, jak bych měla mít ráda tebe, a přeju si, aby on byl můj bratr a ne ty, ale nemůžu s tím nic udělat a ty taky ne!
(Město z popela, 9. kapitola)

Nemělo smysl mu vykládat, jak moc by si přála, aby Jace nebyl její bratr. Ale člověk si nemůže z těla jen tak vyrvat DNA, ani když to moc chce. Ani kdyby ho to mělo udělat opravdu šťastným.
(Město z popela, 1. kapitola)

xxx


c) mají hlubokomyslné úvahy nad tím, zda-li je mít jakýkoliv poměr se svým sourozencem nechutný:

„To, co cítíme, co já cítím, je podle tebe nechutnost?“
(Město ze skla, 9. kapitola)

xxx


d) dávají si sliby, které jistojistě musí skládat všichni sourozenci:

„Už tě nikdy nepolíbím. Na to se můžeš spolehnout.“
(Město ze skla, 9. kapitola)

xxx


A nakonec ta nejlepší část. Třetí díl neboli Město ze skla, které jsem kvůli svému psychickému zdraví nedočetla. Tohle je pěkně prosím Jaceův monolog ze strany 176, který pronáší směrem ke Clary, své vlastní sestře. SESTŘE!

„Jsi moje sestra,“ řekl nakonec. „Moje sestra, moje krev, moje rodina. Měl bych tě chtít chránit.“ Tiše se zasmál, ovšem bez nejmenší známky pobavení.
„Měl bych tě chtít chránit před tím typem mladíků, kteří s tebou mají chuť dělat přesně to, co bych s tebou chtěl dělat já.“
(Město ze skla, 9. kapitola)

xxx


Jasně, nakonec Jace a Clary zjistí, že sourozenci nejsou, a můžou se vesele zasnoubit, vzít a pořídit si bandu dětí. Ale ve druhém a třetím díle neměli nejmenší ponětí, že tomu tak není a přesto se chovali tak, jak se chovali. Žili v jasně daném faktu, že sourozenci jsou. Proto není tato rádoby romantická linka v pořádku a považuji ji za zvrhlost, která nemá v knihách pro teenagery, co dělat.
Představte si, že za vámi v tuhle chvíli přijde váš bratr/vaše sestra a řekne vám něco takového (viz poslední citace) nebo vám rovnou strčí jazyk do pusy :D
Za mě je to naprosto nepředstavitelná odpornost a poměrně “běž se léčit“ scénář.

Někdo by mohl namítnout, že v sérii Píseň ledu a ohně je také incest. Jenomže G. R. R. Martin píše fantasy literaturu zaměřenou na dospělé čtenáře a dost okatě dává najevo, že takový vztah není v pořádku (chudák Bran se kvůli tomu proletěl), zatímco Cassandra Clare píše pro dospívající čtenáře a tváří se, že je v pořádku zamilovat se do svého sourozence a navíc je to i šíleně romantické.
Samozřejmě by se dalo mluvit i o zakázané lásce, problém je, že tento konkrétní typ lásky je tak trochu protizákonný a dokonce za něj hrozí až tříleté pobyty ve věznici.

Ale pohoda, Cassandro, můžeš dál předstírat, že se vlastně nic neděje a tahle série je ve skutečnosti plná zoufalé lásky, co nás má chytnout za srdce a přivést k slzám z beznadějnosti situace.

Hodnocení: 1*
Nedávám odpad, jelikož jsem bohužel četla i After a vím, že jde romantickou linku napsat i hůř. Navíc se v knize přeci jenom něco dělo, jenom zkrátka nemám sílu na dočtení a další díly si ráda nechám ujít.

Pokud jste dočetli až sem, tak vám děkuju.

Komentáře (1)

Přidat komentář

---