Příslib konce války

recenze

Za války, 1918: Příslib naděje (2021) 5 z 5 / knihovnička007
Za války, 1918: Příslib naděje

Přiznám se, že je mi líto, že tato série skončila
Autorka píše úžasně, dokáže vtáhnout do děje a člověk má pocit, jako by na místě byl také...
Znovu se setkáváme s rodinou Hunterovou i jejich sloužícími. Rok 1917 byl nekonečný a lidé se bojí, že válka nikdy neskončí.
Rok 1918 přináší nepopulární opatření včetně přídělů jídla a lidé jsou zoufalí. Němci stále pokračují v útocích a lidé v Anglii se bojí, že za chvíli se dostanou k pobřeží...
V tomto všem strachu je prostor také pro jiný život... narození, smrt, naděje i touhy... Všichni se snaží přežít a nepodlehnout skepsi a strachu.
Autorka nám dala nahlédnout do života vyšší šlechty, který se v mnohém neliší od života obyčejných lidí-sny, naděje, ale i zklamání a prohry.
Zoufalé ministerstvo posílá do války i velmi mladé a také starší muže, kteří už ani nečekali, že se do války dostanou. Proto Beatie musí nechat odejít do války sotva dospělého syna Williama i manžela Edvarda.
Co člověk ještě dokáže snést? Jaká je hloubka smutku?
Toto byla opět skvělá jízda. Bohužel, v některých situacích můj mozek přestával spolupracovat, protože osob bylo velmi mnoho a nedokážu si pamatovat, co se dělo v roce 1914 nebo 1915, ale autorka to zřejmě předpokládala a předchozí děje trošku shrnula a mi se hned lépe četlo.
Musím pochválit perfektně popsané situace a stav tehdejší společnosti. Válka byla hrozná, ale ženám dovolila být samostatnější a sebevědomější. Už si nedokázaly představit, že se po válce opět vrátí jen do kuchyní a k pletení.
Abych jen nechválila, pár věcí mi úplně nesedělo (v červenci ve Francii mrazivá noc?), ale nic velkého a čtení jsem si opravdu užila. Také zde bylo velké množství válečných scén, na mne toho bylo trochu moc, ale asi to bylo nutné, když se blížil konec války...
Myslím, že tímto dílem se série o rodině Hunterů uzavírá a mi je to docela líto. Pět knih jsme sledovali, jak se snaží všechny nepříjemnosti přestát a poprat se s různými situacemi.
Ze Sadie vyrostla dvacetiletá sebevědomá žena, která ví co chce.
David konečně našel své místo a hledí do budoucnosti.
William si šel za svým snem...
Beatie a Edvard se budou muset o své štěstí ještě poprat...

Někteří už ani nečekali, že se toho ještě dožijí, ale ten den nastal-11.11.1918 v 11 hod dopoledne...



"Stále více lidí vycházelo ven v rouškách, jimiž si kryli nos i ústa. Vyvolávalo to pocit izolace a podezíravosti. Ani na pozdrav si už lidé nepodávali ruku, když potkali někoho známého, a pokud někdo ke své smůle kýchl na veřejném místě, okamžitě se prostor kolem něj vylidnil."


"V Londýně všechno působilo šedivě a omšele. V Londýně zůstávaly po bombardování celé oblasti v rozvalinách, jinde se škody narychlo záplatovaly. Zahrady a truhlíky na oknech byly prázdné, nezdobily je žádné květiny. Lidé chodili v obnošeném oblečení, děravé boty neměl kdo spravovat, protože ševci odešli na frontu a ve výlohách obchodů byly vystavené jedině nudné praktické věci. Z celkové atmosféry čišela sklíčenost, jako kdyby se ze světa vytratila veškerá radost."

Komentáře (0)

Přidat komentář