Pravda o Rosenbergových vychází konečně na světlo...

recenze

Manželé, kteří ukradli atomovou bombu (2016) / JanH (396 views)
Pravda o Rosenbergových vychází konečně na světlo...
Poprava manželů Rosenbergových patří k událostem, které ve své době vyvolaly (a vyvolávají dodnes) v americké i světové veřejnosti obrovské množství emocí a nejrůznějších otázek. Opravdu tito lidé spáchali věc, která je „horší než vražda“? Musela na elektrickém křesle skončit i žena, která podle všeho hrála v celé záležitosti podružnou roli? Nesledoval rozsudek smrti nad Rosenbergovými určité politické cíle? Stejně jako u jiných podobných případů se i u tohoto našli lidé, kteří si zmíněné otázky nechtěli jen klást, ale toužili na ně znát odpověď. Uvědomovali si totiž, že se zde jedná o mnohem víc než pouze o jeden kontroverzní soudní případ – v sázce se ukázala být celá americká justice, resp. její nezávislost, apolitičnost a odolnost vůči vnějším tlakům. V demokratické společnosti je (nebo by měla být) právě soudní moc jedním z jejích základních a nezpochybnitelných fundamentů – pokud se (byť jen v jediném případě) prokáže, že soudní výrok byl zmanipulován a následně ani vyššími instancemi nerevidován, ale ponechán v platnosti, pak je to de facto začátek konce demokracie.
Jedněmi z těch, kterým případ Rosenbergových nedával spát, byli i Walter a Miriam Schneirovi, kteří v roce 1965 vydali knihu s názvem Pozvánka k soudu, v níž poukázali na některé podivné okolnosti procesu, především na fakt, že výpovědi korunních svědků během vyšetřování se diametrálně lišily od toho, co nakonec zaznělo u soudu. Jak píše Miriam Schneirová v předmluvě k nynější knize, její muž se nikdy nepřestal o kauzu Rosenbergových zajímat a poté, co byly po pádu železné opony zpřístupněny archívy sovětské KGB, mohlo jeho pátrání nabrat zásadně nový směr. Kniha Manželé, kteří ukradli atomovou bombu, která se po šesti letech od vydání dostává k českému čtenáři, je tak výsledkem celoživotního úsilí autora o dopátrání se pravdy v případu, jenž dodnes nepřestal být neuralgickým bodem americké historie.
Ačkoli kniha spadá do literatury faktu, čte se téměř jako detektivka. Proto by asi nebylo vhodné, abych „prozrazoval“ závěry, k nimž její autor dospěl a soustředím se spíše na některé okolnosti, které soud s Rosenbergovými doprovázaly.
Především je zajímavé, jak snadno se sovětské rozvědce dařilo během druhé světové války a krátce po ní získávat ve Spojených státech své špióny. Bylo to dáno jednak tím, že po napadení hitlerovským Německem se Sovětský svaz stal v očích většiny Američanů hrdinskou zemí, která se po kapitulaci západních demokracií jako jediná dokázala agresorovi postavit na odpor. Navíc mezi levicovými intelektuály v USA převažovalo naivní, v souvislosti se sociálními problémy v jejich zemi však do určité míry pochopitelné přesvědčení, že socialismus je spravedlivějším společenským řádem než kapitalismus. Kromě toho tu došlo i k určité paradoxní situaci, kdy Spojené státy pomáhaly Sovětskému svazu v boji proti Německu dodávkami zbraní a techniky, na druhé straně však před Rusy úzkostlivě tajily své pokroky ve vývoji jaderné bomby. Mnozí lidé v Americe v tom viděli nelogické počínání či dokonce pokrytectví a odtud byl vlastně už jen krůček k aktivitám, směřujícím k pomoci Sovětskému svazu i v této oblasti.
Po válce se situace zcela změnila, ze včerejšího spojence se postupně stával úhlavní nepřítel, před nímž je třeba se mít na pozoru. Někteří američtí politici si začali uvědomovat (dodejme, že oprávněně) nebezpečí spojené s existencí páté kolony ve vlastní zemi, ovšem způsob, jakým se ji snažili eliminovat, byl ve značném rozporu s demokratickými principy. Nechvalně známým symbolem tohoto „honu na čarodějnice“ se stal senátor Joseph McCarthy, který v USA rozpoutal nebývalou špiónománii, při níž docházelo k masovému porušování lidských práv na základě obvinění z tzv. „neamerické činnosti“.
To, co bylo právě řečeno, autor ve své knize dopodrobna rozebírá a vykresluje před čtenářem obraz Ameriky, zmítané obavami z nevypočitatelných záměrů Sovětského svazu poté, co Rusové nečekaně otestovali svoji atomovou bombu. Podle amerických tajných služeb spočívalo jediné možné vysvětlení sovětského úspěchu v tom, že jim tajemství její výroby vyzradili naverbovaní agenti z řad lidí, kteří pracovali ve středisku atomového výzkumu v Los Alamos a měli přístup k tajným materiálům. A právě v této rozjitřené atmosféře probíhal soudní proces s manžely Rosenbergovými.
Značnou část knihy věnuje Walter Schneir pečlivé analýze nově získaných záznamů z archívů KGB, konkrétně telegrafických zpráv mezi jejími agenty v USA a moskevským ústředím. Dochází k závěrům, které jednoznačně zpochybňují regulérnost soudního procesu s Rosenbergovými, resp. odhalují jeho politické pozadí. Pro vynesení rozsudku měl totiž zásadní význam tzv. tajný důkaz, který údajně znalo jen několik lidí z nejvyšších sfér FBI a nesměl být zveřejněn. Dá se tedy konstatovat, že soud se při svém rozhodování nezabýval důkazy proti obžalovaným, ale spolehl se na ujištění „shora“, že zkrátka jsou vinni, ale z důvodu národní bezpečnosti není možné otevřeně říct, proč.
Při četbě této pozoruhodné knihy je evidentní, že jejímu autorovi šlo jen a pouze o zjištění konečné pravdy o tom, proč Rosenbergovi museli zemřít. Obdivuhodné je množství filigránské badatelské práce, kterou při tom odvedl. Závěr, který jsem si z ní odnesl, je dosti znepokojující, neboť se ukazuje, že i liberálně-demokratický politický systém není imunní vůči porušování lidských práv pod nejrůznějšími vznešeně znějícími záminkami. V souvislosti s tím, co se nyní děje v České republice, kdy se např. chystá vytvoření speciálního úřadu pro boj s tzv. „proruskými weby“ a zákon umožňuje trestat občany za blíže nespecifikované „schvalování terorismu“, je kniha o manželech Rosenbergových a jejich osudu aktuální i dnes.

Komentáře (1)

kniha Manželé, kteří ukradli atomovou bombu recenze

nokid
27.10.2016

Tak já to tajemství odhalím - klíčový důkaz byl získán pomocí prolomené ruské šifry. To však nemohla CIA zveřejnit, neboť Rusové by kódovací systém ihned změnili a muselo by se začít se vším znova.
A McCarthy neprovozoval žádný hon na čarodějnice, nýbrž na komunisty a dle mého - zcela oprávněný. Čarodějnice totiž neexistují (alespoň nikdo ještě neprokázal opak), tudíž neškodí zato komunisté ano a jak!
Mám s nimi osobní zkušenost a proto souhlasím se sankcemi vůči proruským webům a jiným propagandistickým centrům. Názor autora článku výše jen ukazuje, jak moc zapustila víra v "dobro z Východu" v této zemi kořeny.