Pozdravy záhrobí a Ozvěny záhrobí ve vás budou doznívat dlouho

recenze

Pozdravy záhrobí a Ozvěny záhrobí
Veronika Fiedlerová

Kdysi dávno napsala Veronika povídku Kravín. https://www.youtube.com/watch?v=A-lievEIf0Y Šlo o příběh kluka, který vidí duchy. Takový lehce potemnělý příběh to byl. Uplynulo pár let a z puberťáka co vidí duchy, se stal mladý muž a z nadějné povídkářky autorka dvou knih. Že se v nich vrací právě k Antonínovi z Kravína, nemusí být jasné hned na první pohled. Zvláště když se teď jmenuje Benedikt a živí se jako likvidátor u nadnárodní prestižní pojišťovny.

Benedykt Klausner vol. I.
Pozdravy záhrobí přinášejí čtyři navzájem úzce propojené povídky, v nichž Benedikt (často ve spolupráci s kapitánem místního oddělení policie) řeší případy sporných pojistných událostí. Vzhledem k tomu, že má dar vidět minulost místa (zhusta místa činu), mohlo by se zdát, že je pro něj taková práce hračkou. To by se ovšem nesměl hned v prvním případu připlést do cesty místního podnikatele Mlynáře. Ten si totiž u Benova zaměstnavatele nechal pojistit manželku. Potíže pro Benedikta začnou ne ve chvíli, kdy zjistí, kdo za smrtí Mlynářovy ženy stojí, ale teprve ve chvíli, kdy se dotyčnému rozhodne prokázat vinu. Druhý případ zavede Bedenedykta do wellness zařízení uprostřed bývalého vojenského prostoru. Zde má vyřešit podezřelá úmrtí několika klientek pojišťovny, které zde byly ubytovány. Třetí případ pak vypráví příběh o rodinné tragédi, zazděné minulosti a neopětované lásce. Čtvrtá povídka se obloukem vrací k zápletce prvního případu a je ze všech příběhů nejakčnější.
Fiedlerová umí nejen vdechnout ducha svým postavám, ale především skvěle dávkovat informace. Takže nevyloží hned všechny karty na stůl a čtenáři odkrývá postupně nejen jeden střípek „toho velkého případu v pozadí“ za druhým, ale především Benediktovi schopnosti. Což jednak pomáhá udržet napětí a zároveň nutí čtenáře vybudovat si k hrdinovi vztah. Ovšem ze všeho nejlépe umí vytunit příběh skvělou pochmurnou a melancholickou atmosférou. A zdaleka nejde jen o kulisy hřbitovů, márnic či mrtvolným vzduchem naplněných hrobek. To jsou jen kulisy, stejně jako město Moravský Brod (A nedejte se zmást jménem) jehož místopis i historii umí perfektně zužitkovat. Je to hodně dobře namixovaný koktejl urban fantasy, hororu, magična a tragiky. Na knize je sympatické i to, že její hrdina není rytíř na bílém koni. Kniha tak přináší nejedno zajímavé téma k zamyšlení. Ale nečekejte žádnou prvoplánovou moralitku, přemítání o uchování si vlastní integrity či zamyšlení nad morálkou a lidskostí zde zahlédnete pouze, pokud budete dávat dobrý pozor. Pozdravy nemají kázat, mají především bavit. Jestli hledáte chytré čtení, které snese srovnání například s Krví pro rusalku Kristýny Sněgoňové, tak nemáte proč váhat.

Benedykt Klausner vol. II.
Ozvěny záhrobí jsou přímým pokračováním předchozí knihy a nemá smysl je číst bez znalosti Pozdravů. Ve své podstatě jde o klasický případ toho, kdy hrdina musí čelit důsledkům dobrých činů, které spáchal v předchozí knize. U toho bych asi mohl skončit a říct vám, běžte a kupte si to. Jenže to by bylo škoda. Fiedlerová totiž v druhém díle Benedyktových příběhů použila vypravěčské postupy, které rozhodně stojí za zmínku. Tak především jsou to mezikapitoly takzvané MNESIS. Jsou to vlastně Benediktovi vzpomínky na jeho pobyt v léčebně a čtenáře seznámí nejen s Benovou minulostí, ale předřevším mu pomohou tohohle hrdinu plného rozporů lépe pochopit. Druhou novinkou jsou v Ozvěnách pasáže, v nichž nahlédneme do mysli Benediktovi přítelkyně. Oba tyto prvky (byť na první pohled mohou působit na celistvost vyprávění rušivě) příběhu dodávají nejen nový vítr, ale především skvěle dokreslují charakter hlavních postav. Příběh sám osobě může z počátku působit chaoticky. Záhy však čtenář rozklíčuje, o co tady ve skutečnosti jde a pak už jen zírá, jak dokázala autorka všechny dílky skládačky pospojovat a dovést do finále. Za mě jsou mnohem akčnější než Pozdravy a často se z nich vytrácí ten posmutnělý a melancholický duch, kterým mě první díl tolik okouzlil. Zkrátka Ozvěny jsou víc Ben Aaronovitch, než by mi u tak originální a chytré autorky jako je Fiedlerová, bylo milé. Přesto jsou důstojným pokračováním Pozdravů, jejichž zápletku dále rozvíjejí.
Obě knihy graficky skvěle zpracoval Michal Březina a ilustrace a obálky od Diega Quiňones také stojí za pozornost.

Komentáře (0)