Máma Temže? Ale kdeže...

recenze

Ben Aronovitch – Řeky Londýna
Argo 2015
Bena Aronovitche rodilého Londýňana křtěného vodou z Temže u nás do nedávna znali jen skalní fanoušci kultovního seriálu Doctor Who na němž spolupracoval jako scénárista a možná ani oni ne. To se však změnilo minulý rok, kdy k nám díky vlajkové lodi Argo připlul první díl jeho urban fantasy série s názvem řeky Londýna.
Příběhem nás provází, a hlavním hrdinou je konstábl Peter Grant, který byl až do nedávna obyčejným pěšákem v soukolí mašinerie londýnské Metropolitní policie.
Peter Grant by byl jen z mnoha nevýrazných Londýňanů, nebýt jeho daru vidět duchy a mluvit s nimi. Což je schopnost, kterou objeví zcela náhodně hned na začátku knihy po té, co se účastní vyšetřování brutální vraždy v centru města.
Další shodou okolností je přidělen jako učedník k jedinému žijícímu a praktikujícímu mágovi londýnské Metropolitní policie, jímž je záhadný inspektor Nightingale.
Právě pod jeho vedením se Peter nejen učí používat kouzla a poznávat zdroje magické síly, ale také najít příčinu vzmáhající se vlny brutálního násilí, která zaplavuje celý Londýn. Při svém pátrání se setkává nejen s duchy, ale především s „bohy a bohyněmi“ Londýnských řek a potoků, jejichž mocenský boj mu značně komplikuje život.
Na řeky Londýna jsem se hodně těšil a hodně od nich očekával. Urban fantasy mám rád a Londýn od dob Gaimanova Nikdykde miluji.
Přesto po přečtení Aronovitchovi prvotiny nešílím nadšením.
Proč? Protože hlavní hrdina je na můj vkus příliš pasivní, nechá se vláčet okolnostmi sem a tam a i když žije ve světě kde je magie tabu a doposud se s ní nikdy nesetkal, nemá absolutně žádný problém magii akceptovat. To i Harry Potter blahé paměti ze sebe vypotil víc emocí, než se smířil s tím, že je „čarodějovým učněm.“
Detektivní zápletka je sice zábavná a k městu nad Temží pasuje jako přilba na hlavu londýnského strážníka. Ale než se pátrání pořádně rozjede, trvá to dost dlouho a i pak působí spíš jako pěna pohupující na hladině řeky, než silný proud.
A tak nám zůstává jen Londýn se svým geniem loci a řeky Londýna se svými bohy a bohyněmi.
To první se často utápí v suchopárných místopisných a historických vsuvkách. To druhé zůstává trestuhodně nevyužito.
Protože jestli mohlo něco z průměrné urban fantasy udělat nadprůměrnou urban fantasy, je to personifikace řeky Temže a jejích přítoků. Právě matka Temže, otec Temže a jejich synové a dcery jsou to, co je na celé knize nejzábavnější a nejoriginálnější. Právě jim měl Aronovitch dopřát mnohem více prostoru.
Zkrátka a dobře. Docela chápu, že se v Anglii stala kniha i celá série, kterou odstartovala bestselerem. (Já také hltám každou novou knihu odehrávající se v Praze). Ale na mě řeky Londýna působily, jako kdyby mě někdo naložil do doubledeckeru, vozil mě po Londýně a k tomu jsem poslouchal zanícený výklad erudovaného a nadšeného průvodce, který často zapomíná, kde je hranice mezi kvalitním románem a bedekrem.
Přesto si myslím, že si Řeky Londýna najdou své čtenáře i u nás a sám dám konstáblu Grantovi šanci, až vyjde Měsíc nad Soho.
65%

Komentáře (0)