Porno to není

recenze

Gordon (2004) 5 z 5

/ Bolkonská

gordon Jednou mi jedna scénografka říkala, že když čte scénář nebo prostě jakékoliv drama, ať je to Čechov, Shakespeare nebo něco současného, představuje si všechny postavy úplně ošklivé. Nevzhledná romantická hrdinka se vyznává z citů stejně nevzhlednému muži jejího srdce. Romeo a Julie, kdokoliv. Všichni škaredí.

Nepamatuji si, zda to nějak zdůvodňovala, nicméně jsem si na to v těchto dnech vzpomněla právě u Gordona. Autorka se tady opisem fyzické schránky vlastně zas tak moc nezabývá; vypravěčka je snad dokonce mladá a hezká a určitě má krásné dlouhé tmavé vlasy. A Gordon sám je postarší, ale asi zachovalý, nebo přinejmenším pořád dost při síle. Jenomže jsou nesympatičtí. A to natolik, že si je zpočátku nejspíš ani nebudete moct představovat jako krasavce. Holt, ten ideál dobra a krásy snad ještě dnes chodí ruka v ruce.

Mně to nejdřív překáželo až tak, že se mi to už ani nechtělo moc dočíst. Oba jsou prostě hnusní. Přesto jsem pokračovala. Erotické scény jsou samozřejmě také vábivé – napsané tak delikátně, aby představivost spíš podnítily než nasytily; mě však především zajímalo, jak takový příběh může skončit. Náhodná známost dvou lidí, kteří si od počátku nijak zvlášť nepadnou do oka, přerůstá v intenzivní sadomasochistický vztah. Louisa se Gordonovi bezvýhradně odevzdá a zůstává na něm po všech stránkách závislá (psychicky především). Gordona vidíme vždy pouze z její perspektivy, každopádně nám je jasné, že pro něj se také něco změnilo; z erotických hrátek se stává příliš vážná hra.

Kniha bývá často označována za pornografii – neprávem. Opisy tělesných rozkoší nejsou prvořadé, kniha si rozhodně nehledá cílovou skupinu mezi čtenáři Anne Riceové (myslím teď samozřejmě její věhlasnou trilogii o spící krasavici, ne ty čarodějnické či upírské romány) nebo Pauline Réage. Cílovou skupinu možná nehledá vůbec. Je všechno, jen ne prvoplánově líbivá. Sexu a narážek je tam opravdu hojně, ale nijak senzacechtivým způsobem. Tohle je kvalitní literatura.

Edith Templetonová ji napsala z vlastních vzpomínek. Ano, Gordon existoval. A ona na něj do smrti vzpomínala s krajním dojetím jako na toho, kdo jí ukázal, jak hluboká (chtělo by se říci až propastná) láska může být. Pokud by vám to nedošlo dřív, pak na posledních padesáti stránkách snad ano – totiž že ten příběh skutečně je především o lásce, a to vpravdě fatální.

Co obzvlášť oceňuji, to je příjemně lehký, jemný odstup. Templetonová nepláče a nekřičí a nedusí svůj text tou zoufalou urgencí, jež je občas tak patrná a jež tak často tíží autobiografické romány. Přestože opravdu šlo o něco extrémně silného, autorka to evokuje postupně, pomalu, v jednotlivých scénách – nevmete nám hned v úvodu do tváře, že tohle je neuvěřitelné, šílené, ohromující, a tak dál. (Pracuje jako impresionistický malíř, napadlo mě, ale to je snad zas zavádějící – určitě si nepředstavujte romantické západy slunce nebo lekníny v jezírku; Gordon je temný pták.)

Překážela mi Gordonova psychoanalýza, to, jak ze své milenky doluje ztracené příběhy dětství, jež snad vysvětlují její slabost pro starší muže, a tak dál, a tak podobně. Asi je to spíš subjektivní výhrada. Nejsem s to určit.

Tak jsem něco napsala, utříděné to však v hlavě úplně nemám. Budu hledat staré názory nebo čekat na nové. Tato kniha rozhodně je něčím, co nebude nikdy jednohlasně přijato, a možná vám dokonce odlehne, kdyby vám někdo rovnou řekl, co si o tom všem myslet. Já vím jenom jedno – porno to není...