Pole pláče, pole smíchu

recenze

Pokud jste četli anotaci, a tedy víte, že hrdinou tohoto románu je zneužívaný kluk, a já vám teď řeknu, že to je velmi vtipné, asi tomu nebudete chtít věřit, že? Ale je to tak.

Jim Finnegan, zvaný Finno, žije v Dublinu s rodiči a pěti sestrami. Máma je věřící a všechny ty boží věci bere šíleně vážně. Táta hodně pracuje, aby tu svou obrovskou rodinu uživil, ale na společné večeře a nedělní obědy je vždycky doma, a je s ním sranda. Sestry jsou každá jiná a některé cáklé, jak už to v období dospívání chodí, ale Finno se o pokoj dělí s Fionou, a ta je zrovna fakt v pohodě.

Vlastně všechno je fakt v pohodě a celkem dlouhou dobu nemusí Finno, jemuž je na začátku příběhu třináct let, řešit jiné problémy než to, že třeba není ve škole zrovna oblíbený, nebo že se díky divokému kámošovi Mozzovi dostal do nějakých trablů, prostě běžné věci. Jinak slunce svítí a dá se jet někam na kole nebo ležet s Fionou v pokoji a poslouchat hudbu tak nahlas, až se zdi otřásají.

Takhle krásně projde snad i sto stránek.
Bavíte se.
Občas vás trochu zamrazí, ale bavíte se.
Dřív nebo později se ovšem musí něco zásadního stát. Jak v životě, tak v románu.

* * *
Moje máma tady lže knězovi, aby ze mě udělala hodnýho chlapce. Chce, aby se ze mě stal jeden z těch hošíčků, co stojej před oltářem s uskřípnutou pusinkou a s vlasama zastřiženýma podle kastrólu, klekaj a klaněj se pokaždý v ten správnej moment, hned jak uslyšej zvonění, začnou kolem sebe mávat tím čoudivým prakem a jejich rodiče v první lavici na ně můžou bejt pyšný, protože vypadaj jako malinký minifaráři.

* * *
Ten nový kněz je vskutku okouzlující mladý muž, páter O’Culligeen, je radost být účasten na jeho mších a poslouchat slovo Boží z těch cudných úst. Co máma neví (a čemu by nejspíš nevěřila, i kdyby byl někdy Finno schopen jí to říct), O’Culligeen má kluky rád úplně jinak než jiné ovečky ve svém stádě. Hodně pozemsky. Hodně fyzicky.

Finno se snaží dál vést normální život, ale utrpení si bere svou daň. Ve škole to jde s kopce a později, když se seznámí s krásnou, skvělou Saidhbh, holkou, o níž sní polovina místních kluků, hodně dlouho mu trvá potlačit myšlenky na to, co s ním provádí páter, a oddat se sladkosti normálních intimností.

Páter samozřejmě žárlí a taky se snad bojí prozrazení, a dělá, co může, aby vztah překazil. A může ze své pozice hodně. Ovšem takovýmto stylem by ten článek měl padesát stran, takže doplním, že krátce poté Finno se Saidhbh prchá do Londýna a střídá se smutek se smíchem, každopádně pořád se to dobře čte.

Je to strašné čtení – psychologicky výborně propracované, ty scény, kde najednou vidíte, co to utrpení dělá s Finnovou hlavou, prostě drásají srdce. Zároveň je to ale fakt strašně vtipné. Finno je obyčejný kluk, prořízlá pusa, bez servítky, obzvlášť pak v tom Londýně, kde mu možnost srovnávat opravdové velkoměsto se svou zaostalou rodnou hroudou poskytuje spoustu příležitostí k šťavnatým komentářům.

* * *
Soz pochází z Turecka, kde jsou všichni tak šíleně přísný, že vám useknou prsty za to, když se dloubáte v nose, takže bejt gay tam absolutně nepřichází v úvahu. Soz v Londýně žije už odedávna a vypracoval se z poslíčka v nějaký velký právnický firmě v City až na člověka, kterej si teď dělá všechno po svým, a ještě k tomu je účetní. Billy má spoustu fórů o teplejch účetních, kterejm moc nerozumím, kromě těch, jak si strkaj tužku do ořezávátka a tak.

* * *
Spousta lidí to podle mě už po té anotaci ani nebude chtít číst. A já bych nerada apelovala na svědomí a připomínala, že možná právě takové knihy nás volají k odpovědnosti a obezřetnosti, protože co když je takový Finno někde kolem nás, a my to nevidíme a nepomůžeme. To už zní skoro proflákle. Ani jako literární počin podle mě Pole nejsou nijak výjimečná, spíš naopak.

Mě se to přesto líbilo, hodně.
Každému se to líbit určitě nebude.
Kamarádovi bych asi nedoporučila.

Pokud to zní schizofrenicky, jo, přesně tak to cítím...

Komentáře (0)