Pohádka pro nenáročné snílky

recenze

Když jsem nedávno dočetla výbornou knihu Vyšetřovatel, napsanou českým vyšetřovatelem zločinů ve válce v bývalé Jugoslávii Vladimírem Dzurem, potřebovala jsem po této šílené zpovědi něco klidnějšího. Pohádku. A jako milovník série Dvůr trnů a růží (každý máme svou Temnou stranu) a ctitel díla J. R. R. Tolkiena jsem sáhla po novém přírůstku v mém knižním království s omezenou působností, pojmenovaném Aglajina zem.

Kniha je psána v první osobě z pohledu Melindy, české třicátnice (národnost zdůrazňuji vzhledem k neobvyklému jménu), pracovnice v obchodu s knihami, která se ale cítí na všechno, jen ne na třicet a na dlouhodobý vztah. Proto se svou o něco mladší kamarádkou Viki spřádají plány, jak naložit s budoucností, co s Melindinými vztahy, jak přežít Melindinu otrávenou matku, která už chce vnouče a jiné starosti s tímto spojené. Cítí v sobě stále nějaký vnitřní rozkol, který neumí pojmenovat, ale snaží se svůj třicetiletý život žít, jak nejlépe dokáže.

Jenže pak jí do cesty vstoupí Adam, synonymum pro dokonalost. Je skvělý, je krásný, je úžasný a ona chápe, že mezi nimi musí být pouto větší, než je podstatou celého Vesmíru. Nakonec není děvče tak daleko od pravdy, z Adama se nakonec vyloupne někdo jiný, kdo náhle musí zmizet pro záchranu jiného světa a Melinda prostřednictvím brány na jinou planetu, kterou otevírá svítící kočka z této planety… a tady to drhne.

Přiznám se bez mučení, že s Aglajinou zemí si nevím rady. Před několika týdny jsem v karanténním rozpoložení oslavila svých 30 let, proto bych mohla svým vrstevníkům v knize porozumět, jenže… Ono to nejde. Kniha je, mimo jiné, oslavou a ódou na krásu zamilování, osudového spojení, věčnost lásky, citu odhaleného až na dřeň, což většina z nás prožívá tak nejpozději v 15 nebo 16 letech. Pak následuje řada vystřízlivění, zkušeností a ve třiceti už má většina náhled do života trochu jiný. Přeji všem osudově zamilovaným i v tomto věku to nejlepší, já svého pravého potkala 10 dnů před 28. narozeninami vlivem mnoha šílených náhod a okolností a příští rok se budeme brát, ale postavám v knize to nějak nemohu uvěřit. Ono je totiž všechno nějak moc jednoduché a prvoplánové.

Kam přijdou, tam se to podaří, jak jde do tuhého, vymyslí se kouzlo. Ti zlí nakonec tak zlí nejsou, všichni jsou tak hodní, až je toho moc a všechno je takové panenkovské, že prostě nemůžu. Ani to vyvrcholení knihy nakonec nebylo takové, aby to zachránilo. Na tuto knihu jsem si přečetla několik komentářů, že to není zlé, ale je potřeba to trochu dopracovat. Musím se k těmto hlasům připojit. Aglajina zem je určitě krásné místo, po našemu fajne, ale nedotažené.

Vše se zde děje tak nějak samozřejmě, řešení skáčou před problém sama, romantiky a dobrých konců je až příliš. Není třeba nikoho nějak extra obětovat a vše se vyřeší. Oproti skutečnému životu to působí jako splněný sen snílka bičovaného životem, mě to ale spíše odradilo. Bylo to jednoduše, jestli to vůbec někdy je možné, až příliš kladné. Nebo jsem už moc velký cynik a nedokážu si vychutnat ani cizí vítězství postav v knize bez krveprolití.

Kniha je pro mě zmatkem i pro cílovou věkovou skupinu. Jako třicátníkovi se mi postavy zdají v některém svém jednání jako po lobotomii nebo jako by byly od Mattela. Ale pokud by mi bylo tak 14 let, cítím šanci se v této zemi ztratit, snít o všem s dobrým koncem a užívat si tu jednoduchost, jaká mi v dospívajícím životě chybí. Jenže taky si pamatuji, že ve 14 letech pro mě byli třicátníci starci s ušlými názory, co mi nemají co do čeho mluvit, protože mi nemůžou rozumět. Proto se těžko mohu v tomto věku sžít s postavou o cca 15 let starší než já a věřit, že ona prožívá to samé. To už je moc naivní a dost divné.

Aglajina zem není špatný příběh, pro každého, kdo hledá přímočarou jednoduchost, nechce si nijak namáhat mozek, topit se v potocích krve, čelit mravním výzvám ani hledat v příběhu asociace s reálným životem a prostě a jednoduše jen snít, ten ať neváhá po této útlé knížečce sáhnout. Je reálné, že Vám pomůže odpoutat se od starostí a zkusíte na chvíli žít v zemi, kam se chodí branami, které vyrábí svítící kočky, můžete si tam z planety Země vzít instantní kafe a oblíbené čtivo a dávají zde velký důraz na ekologii a zdravý životní styl. Pokud jste již trochu mimo tuto zasněnou část populace, knihu nečtěte, protože nejste cílová skupina.

Případně pokud máte doma dospívající dceru, zkuste knihu předat jí a pak se podívejte na její reakci. Je zde velká šance na úspěch.

Já jsem asi už moc velký cynik.

Každopádně a ve všech pádech autorce moc děkuji za poskytnutí knihy a za odvahu „jít s kůží na trh“ a vydat vlastní knihu. Tak daleko jsem se ještě já nedostala.

Komentáře (0)