Podepsána Charlotte

recenze

Podepsána Charlotte (2013) / Matematicka
Podepsána Charlotte
Děj knihy se odehrává koncem 19. století ve Francii. Šestnáctileté Emílii právě zemřel tatínek, a musí se proto přestěhovat. Ještě se nestihla z těchto převratných změn ve svém životě vzpamatovat, když přijde další zvláštní objev:

Kolem postele se po dřevěném obložení pne malovaná girlanda malinkých modrých kytiček. Čáry jsou tak jemné, že se Emílie nemůže ubránit, aby je špičkami prstů nesledovala až k drobným kuličkám tvořícím okvětní lístky. Když narazila na jednu perličku modré barvy, která byla o trochu větší, bavila se tím, že se ji snažila jemným stlačováním dostat do stejné úrovně s ostatními. Zničehonic ta větší kulička najednou vklouzla do dřeva a uvedla v pohyb neviditelný mechanismus. Bylo slyšet lehké klapnutí a ve stěně se otevřela malá dvířka. Emílii se rozbušilo srdce. Vsunula do otvoru ruku a opatrně šátrala v jeho hlubinách. Prázdno! Počkat, možná tam úplně vzadu, tam za špičkami prstů… Ano! Něco tam je!
(...)
Emílie tedy noří dlouhé kleště do otvoru a pomalu k sobě z útrob skrýše přitahuje ten pečlivě uschovaný „poklad“.
Dívka je zklamaná. Nebyly to ani peníze, ani šperky, natož pak nějaké akcie. Je to jen obyčejný balíček dopisů svázaných modrou sametovou stužkou.


Prostřednictvím dopisů, které psala šlechtická dívka Charlotte své sestře Élisabeth, se Emílie ponoří do historie Francie. Charlotte žila ve Francii v době Velké francouzské revoluce. Dopisy psala své sestře Élisabeth, která odcestovala do Anglie, zatímco Charlotte zůstala ve Francii a rozhodla se pomáhat pronásledovaným kněžím.

Emílie se chce o Charlotte dozvědět víc. Proto spolu se svojí matkou zahájí pátrání u bývalé majitelky domu v Lyonu, paní Cerisaiové. Paní Ceriaiová má dceru stejně starou jako Emílie, Konstancii. Dívky se spřátelí a osudy Charlotte zaujmou také Konstancii. V dopisech i v osobě své přítelkyně Konstancie je Emílie konfrontována s křesťanskou vírou, o které dosud nepřemýšlela:

Tak to tedy bylo! Emílie si vzpomíná, že o Společnosti svatého Vincence z Paula už slyšela, jen si nedokázala vybavit, při jaké příležitosti to bylo. Takže teď ví, že se o ní dozvěděla od svého otce.
„Byl jejím členem?“ ptá se matky.
„Ne, samozřejmě, že ne!“ zvolala paní Décochetová. „Tvůj otec je obdivoval, ale na druhé straně jim nedůvěřoval, protože to jsou křesťané.“
„Tatínek je až tak nesnášel?“
Paní Décochetová váhá. Hledá slova, aby věrně vyjádřila myšlenky svého manžela.
„To si nemyslím. Jen je nechápal, to je něco jiného. Tvůj otec byl velmi bystrého ducha. Byl opravdový myslitel. Nedokázal si představit, že by lidé mohli věřit v něco, co nevidí: v Boha. Zdálo se mu trochu moc jednoduché chtít všechno vysvětlit poukazováním na Boží existenci. Pro něj víra znamenala brzdu lidského myšlení.“
„A vy?“
Emílie pozoruje svou matku. Nikdy předtím se na téma víry nebavily. Za časů pana Décocheta byla podobná rozmluva nepředstavitelná. Nikdy by ji ani nenapadlo na toto téma pomyslet. Pro celou rodinu bylo jednou provždy dáno, že náboženství je zbytečné nebo ještě lépe – nebezpečné pro svobodu svědomí.
„Nevím,“ přiznává nakonec paní Décochetová. „Co říkal tvůj otec, se mi zdálo velmi správné. Nikdy jsem se nesnažila vyvracet jeho názory. Ale dnes, když tady už není, je mi líto, že nemám nic, oč bych se mohla opřít. Rozum nedokáže vysvětlit smrt. Rozum smrt konstatuje a tím to končí.“


Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách, které se v knize prolínají. Na obou rovinách nechybí problematika vztahů mezi sourozenci, přáteli, dospívajícími dětmi a rodiči, ale i prvních rodících se vztahů dívek a mladých mužů, vždy podaná velice životně a citlivě. Zároveň se tu nenásilnou formou dozvídáme o historické epoše Velké francouzské revoluce a především o pronásledování katolické církve v této době. Takto například svědčí Charlotte o tom, co jí dodávalo odvahu pomáhat pronásledovaným křesťanům, především kněžím:
Jít na mši znamená riskovat, ale zároveň to je pro mě nezbytnost. Především je mše nezbytná pro mou duši, protože setkání s naším Pánem při mši mi pokaždé dává sílu a odvahu, abych pokračovala ve svém poslání, pro které je moje účast na bohoslužbě rovněž nezbytná. Během ní se totiž seznámím a poznávám s lidmi, kterým bych mohla eventuálně pomoci nebo kteří mohou pomoci zase mně. Zde jsem se také setkala s několika důvěryhodnými mladými lidmi, kteří teď tvoří mou síť. Zastavují se pravidelně pod nejrůznějšími záminkami v našem domě a já jim tak mohu předat informace, které se mi podařilo získat. Oni je pak předávají dál lidem, kterých se týkají.

Současná francouzská autorka Sophie de Mullenheim píše velice napínavě, kniha vás udrží v napětí od začátku až do konce. Vytkla bych jí jediné, a to že někdy je napětí a zvratů v ději až příliš a děj tak běží velice rychle kupředu. Daří se jí ale vtáhnout čtenáře jak do problematiky Velké francouzské revoluce, tak do běžných starostí francouzské dívky na konci 19. století. Kromě napínavého děje nabízí i možnost k zamyšlení. Knihu lze tedy doporučit především všem dívkám a ženám – věřím, že každá si v ní může najít to své.

Komentáře (0)

kniha Podepsána Charlotte recenze